Díl 7.: Informace
Jak nám docházela sprostá slova a Kikimorinka již dávno vytuhla jak kolečko
sádry nasypaný do rybníka, zpoza zahnojené okenice vagónu jsme zahlédli modrý
jednoznačný nápis, který rázem doplnil krutý hlas neklidné fenečky šířený
drážním rozhlasem: „Muhehe Südbahnhof!“ Turbocvikýř Klaus vyběhl jako první,
za ním vořešprut Kill Bill následován mnou, Lupínkem letním a Kikimorinkou
s nekonečně lesklými rty, jejichž odraz rázem prasknul brýle a hodinky všech
v kalužích pospávajících cestujících. Karla jsme nechali osudu, přeci jen, byl
to jen záchod a neměl Junior pas, pročež ho vyloučili z přepravy už ve stanici
Vegetol Gold. Naše první kroky před nádražní budovou nebyly z nejšťastnějších.
Záhy nás totiž schladil kropící vůz Blátotlačka. „Samej šunt a samá sračka,“
doplnil hbitě skunk Blbobřich, který vylezl z kanálu a tahal za sebou ještě
ke všemu kačera. Hrdě jsme ho ignorovali. V nedalekém parku jsme během potírání
velikonočních čokoládových vajec (čti „jajec“) feferonovou pastou v soli a
jejich obřadního pojídání probrali další postup týkající se hledání všemocných
run. „Informace,“ deklamoval suše Klaus a ukázal kopýtkem na modrou kulatou
ceduli, která se na nás smála z výlohy obchodu s potřebami pro nudisty. Lupínek
na závěr obřadu svůdně zatančila – kolem pasu obruč (a praseti Klausovi
v břiše zakručelo „nebruč“)… Pro zvýšení společenského kreditu jsme širočinou
trochu upravili svůj design a strategickým úkrokem vkročili do onoho zařízení.
Ve vchodu nás trochu zarazila roura s nápisem „VZPOURA“. „Popojedem,“ sdělil
jsem vytřeštěným výrazům mých spolubydlících. U pokladny stál Ričrd. „Hele vole
já jsem prase,“ zařval můj hroznýš Kill Bill jako pominutý dřív, než jsme
stačili byť pípnout. Ričrd neváhal a už lezl po stropě jako moucha, hledaje
tajný východ…