Díl 33.: Pochyby

„A hele, vizouďi, v arxivu nic nebylo? Nebo se vám to povedlo zmršit?“ glosoval s lehce ikonickým úsměvem naše ksichty naznačující gravitaci jak na Jupiteru Pan Čočka, když nás viděl bezvýrazně courat se po náměstíčku, na němž nabízel své výpěstky. „A kde jste se vůbec flákali celej rok?!“ dozdil to, jako by si taková špumprnáglata mohl dovolit. „Drž..!“ vykřiknul Prase Klaus, ale dál se nedostal, neboť mu Kikimorinka třeskurychle zacpala rypáček kokínama, aby zas nepřijel ten podivný sjezdař jako onehdá. „Nebejt sprostý, neřekneme už lautr nic,“ omluvila ho rezignovaně. „Wo bist du?“ zeptal jsem se, ač jsem v duchu hesla „brewery instead of bravery“ vůbec nevěděl, co to znamená, ani koho se ptám. „Ej, more, сука блядь, rychle se ztrať, jseš jen smrad, pal vocaď, si riedký, si masožravý šit, můžu ti to tady vykašit, pšakrev cholera ty ušní maze, jsi v Muhehe a ne ve vyjebaný Praze,“ zarapoval Kill Bill hrdelně a beze studu sobě nevlastnímu.

P.Č. (čti např. „Pan Čočka“) se slitoval. „Kicněte si tady pod platan na ten růžovej obrubník a v klidu mi vše vypovězte,“ ukázal – namísto čoččí – svou lidskou tvář. „A klidně mi říkejte Voloďa,“ srázu to zabil. Udělal ale haura a nanosil nám porce kimči a panáky Šustova.

Ani jsem nekoktnul, Kukačka unaveně sledovala prázdno, Prase Klaus měl zacpanej rypáček kokínama, Kill Bill by leda mektal kejdu. A tak Kikimorinka vzdychla: „Kukačku zachvátila černá magie, atěc Fura nás nadobro opustil…“ Pan Čočka si umně přehodil ostré párátko z levého koutku úst do pravého a poslouchal dál. „…ale aktuálně nevíme, na co jsou nám nějaké artefakty nebo runy. Proč trávit čas hledáním, když ho máme v životě tak málo? K čemu to je?“ dokončila Kikimorinka hutný výklad příčin, od kterých se odviháší náš ne upe chic stav.

Než stačil Pan Čočka namítnout nedostatek břitkosti sdělených dojmů, navázal jsem na tkaničku mé levé kostkované kecky doutnák: „Mohli bychom napsat knihu o někom, kdo tak dlouho řeší, jak neprobendit čas, až umře. Nebo o někom, kdo píše tak dlouho knihu o někom, kdo tak dlouho řeší, jak neprobendit čas, až umře, až umře.“ P.Č. v tento moment překousl párátko a nervózně ho vyplivnul – jen tak tak ostrou špičkou netrefil pabouka, který ho už od rána pěkně pepřil. „Nebo byste mohli napsat podprůměrný absurdní román o bandě magorů, kteří řeší totéž,“ decentně vokalizoval lokalitu své magické hranice.

„To si kuř,“ vyjádřil mu nepochopeně podporu Kill Bill a při vyslovení hlásky „ř“ vyplivl zub, který mu právě vyklouzl z dásně, a trefil jím nedaleký vixlajvant. Pomalu nikam nevedoucí hovor pomalu přehlušila stále hlasitější moskevská popsa a nemalý dav blížících se tančících stvůr máchajících různobarevnými balonky ve tvaru nožiček párků. „Úroveň nula,“ glosovala Kikimorinka nečekanou situaci. Jakmile se objevila první pionýrka, raději jsem v klidu padl do mdlob.

(pokračování příště)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *