Díl 5.: Večírek

Ptáci zacvrlikali a my, celí zdrchaní a od hnoje, vrátili jsme se do příbytku a
šli usnout do vany spánkem spravedlivých, aniž bychom přesně věděli, co to
znamená. Kill Bill vstal večer jako první, osušil si přísavky fénem a nad
plamenem stvořil elegantní kašosliz, který pak podával u večeře. Těsně předtím
ještě vyšvihl na kytaru hlasité metalové sólo, kterým mě probudil. Po celém
dni stráveném ve vaně jsem měl pěkné varhánky, na které jsem ho hbitě doprovodil
a skučel refrén lidové písně „Fire walk with me“. Sotva jsem přesvědčil první
sousto, aby se přestalo hýbat na vidličce a nechalo se polknout bez nároku na honorář, zazvonil fax. Už jsem k němu ani nespěchal. Bylo mi jasné, že Kill Bill bude jako vždy rychlejší, aby mohl uskřípnutým hlasem Fantomase zakdákat do mikrofónu „Brekeke, tady Prase“. „Tady taky prase,“ odvětilo hystericky prase
Klaus na jednom z mnoha konců drátů. Ten cvikýř nás zval na hororovou zahradní párty, která se koná u nich na dvoře pod širým nebem. Kašosliz jsme dali Karlovi
(naše WC, aneb v prach se obrátíš) a za přiměřeně hlasitého odposlechu
neklidného jekotu Cradle of Filth doprovázeného bušením olověným beranidlem
z doby krále Klacka na ústřední topení spojující nás s hluchým postarším
sousedem, jenž sice dávno ztratil jakýkoliv smysl pro rytmus, avšak o to silněji
bušil, jsme se s Killem Billem házeli do patřičně sexy hávu. Je s podivem, kolik
okouzlujících gekoních ještěrek a další něžné zvěře navštěvuje divoké večírky
prasete Klause a jeho čerstvě prvorozených šesti štěňat. A tak jsme opět
vyrazili do víru destilátů a postulátů…