Díl 4.: Na brigádu

Sotva se začalo stmívat a pomeranče na staré míse u nás na dvoře se roztančily,
už už začal hroznýš Kill Bill vytahovat zubním kartáčkem z toustovače fax a
zpíval u toho poměrně hnusné zaklínadlo. Usoudil jsem, že už se dneska spát
nebude a tak jsem čtverným odpíchnutým Ridbergerem obšlápl bejvák, abych
zjistil, co a jak. V dopise stálo: „Klaus rodi. Stop. Pomoz.“ Bez snídaně
jsme vyšli na ulici a připadali si důležitě. Já jen v trenýrkách, úsměvu a
bledězeleném satanském hávu a s ručním hlukoměrem v dlani, Kill Bill již náležitě ožralý a se škraboškou na čumi. Před vchodem u sousedů můj sacharinový úsměv trochu povadl. I Kill Bill přestal krákat na každé dítě, které spěchalo ze školy rovnou do Liváče. Čakry Universa zaplašily mé trapné vtipy. Trochu zpomalenou chůzí jsme se k té postavě přiblížili. Z nenápadného žraločího úsměvu mě příjemně zamrazilo, ale to by nebyl ten můj pitomý hroznýš, aby vše hned nezhatil blábolem: „Bububu. Sekec mazec já jsem Prase a kdo jsi ty?“ – „Já jsem Lupínek,“ řekla něžně Kukačka a nic dalšího se v tu chvíli nestalo, snad kromě toho modrého záblesku v jejích očích. Celí zrudlí hanbou jsme vběhli do domu a až do rána pak pomáhali sousedům rozrývat zahradu, aby mělo prase Klaus kde dovádět se svými čerstvě narozenými cvikýři.