Díl 12.: Muzeum Muhehe

Shluk našich hlav se nakláněl nad bezvládnou tělesnou urnou Killa Billa a přemýšlel, co. „Ty ho teda pěkně protáhli,“ utrousila soucítěně Kikimorinka a nevěda co dělat, cucala si malý pestrobarevný copánek svých vlasů, až byl její jazyk modrý jako lízátko ze starého němého německého hororu Míč v míse. „Je z něj fašírka,“ hrdelním hlasem zabručel prase Klaus. „Dáme mu Pangamin,“ nevzdal jsem se naděje a už drtil v nechutně mastném kotlíku tloučkem hrst hnědých tablet na prášek, jehož samočinné polknutí Killem Billem později dokázalo zázraky. „Já jsem Prase,“ zašeptal probuzený Kill Bill a netrvalo dlouho, než opět poskakoval kolem dokola a konal vetrené. „Dej si placku na čelo,“ skoro jsem ho musel okřiknout, avšak radost z jeho návratu mi nedovolila konat většího řevu, než jaký se rovná šepotu parket mazlících se s nachovými medvíďaty. Opustili jsme lepkavý terén a bočním vchodem se naskladnili do muzea. Uvítal nás vrátný jménem Ričrd. „To je ale pěkný cvikýř, odkudpak jej máte?“ hned vyzvonil vše podstatné o povaze našeho prasečího kamaráda Klause a zároveň nám položil otázku z kategorie těch, po jejichž položení nelze učinit s kušnou jiný tvar, než utvoří ve svěráku dočista narovnaný backslash. „No jo,“ odbyl Ričrda někdo nenápadný vzadu, až jsme pozbyli jistoty, zda to nebyl jen přelud. V první vitríně rotoval žalud jménem Hrachořízek. „Tóto špesialita Muhehé,“ komentoval nedůstojně exponát Ričrd, neboť cumlal mezi zuby kdejaký švuňk a zjevně ho nic na širém světě nezajímalo.

„To je mi divné… slepice rodí hrocha… jak jste toho dosáhli?“ optala se zvídavá Kukačka a jednak dychtivě tiskla plánovací kalendář, jehož barvy se pomalu roztékaly a tvořily na dlážděné podlaze muzea kotoromanotický scénář jedné bezejmenné anonymní novověké epopeje, jednak netrpělivě točila kohinorkou mezi prsty pravé ruky takovou rychlostí, až málem obrousila tisícihran na prostý kulatý model psací tužky. Jak už to tak bývá, ne všechny touhy v životě Muhehehana bývají naplněny, ne všechny otázky bývají zodpovězeny, jasno není vždy na konci tunelu, ale někdy také v jeho útrobách. Bez znalosti věci jsme opustili muzeum a širokoúhle se rozhlédli. Nic než oblaka kouře a v dáli hřmotná bouře, i tomu v japnosti slabšímu by dávalo tušit, že není kouře bez ohně. „V podzemí jsme probendili mrkváče a zatím tady jde o čas,“ pronesla Kikimorinka nervózně ošoupané klišé, avšak díky jeho výjimečné výstižnosti nám nezbylo, než sklapnout čelistě a s mokrými ranci se bez chuti k tanci vydat dále do hlubin této podivuhodné zemité dálavé země, bychom se k všemocným runám přiblížili na obtíž a zabránili nezabranitelnému. Ach, jak tvrdé je sedlo nezaměstnaného honáka!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *