Díl 5.: New York: Bílej seš v pohodě (+FOTO)

Twin Holes

Z centra Manhattanu jdeme pěšky na jeho jižní cíp a cestou míjíme památník věnovaný otrokům, na jejichž někdejším pohřebišti dnes stojí mrakodrapy. Přicházíme k bronzové soše býka nazvané „Charging Bull“. Umělec italského původu Arturo Di Modica ji sem, před newyorskou burzu, umístil zcela bez povolení. Učinil tak po krachu burzovního trhu v roce 1987 a socha tehdy měla symbolizovat sílu amerického lidu. Socha získala rychle takovou oblibu, že už ji město nikdy neodstranilo. Potkáváme se s Benem, kamarádem, který stejně jako my žil nějakou dobu v Gruzii, a jdeme se podívat, jak vypadá Ground Zero. Památník po dvojčatech tvoří dva obrovitánské hranaté otvory, do kterých po bočních stěnách stéká voda. Je to docela působivé, rozhodně působivější, než jak to zní. Moc se ale nezdržujeme a míříme do přístavu, odkud pluje přívoz na Staten Island. Na přechodu pro chodce máme červenou, a jelikož hned vedle stojí policejní auto, na rozdíl od Bena zůstávám stát – pokutu v amerických cenových relacích určitě mé cestovní výdaje zahrnovat nemusí. „To je v pohodě, tady tě za přecházení na červenou určitě policajti nezastaví. Navíc, když jseš bílej,“ uvádí nás Ben do na první pohled ne úplně zřejmé reality.

Plavba na Staten Island skýtá kromě nádherného výhledu na newyorské panorama výškových budov a prťavou Sochu svobody i ozbrojený doprovod v podobě člunu pobřežní hlídky s vojákem stojícím za festovním kulometem.

Celozrnný a paleo-friendly

Naše další společná procházka vede na Lower West Manhattan, což je strašně fancy část města, kde se každý podnik s něčím k snědku ověšuje nápisy „vegan“, „organic“, „wholegrain“, „gluten-free“, „local“ a podobně. Kromě předražené nabídky chodů vyhovujících nárokům těch nejroztodivnějších strávníků mě nejen na Lower West Manhattanu baví požární schodiště a žebříky na čelních zdech mnoha starších domů.

Další den jdeme pro změnu prozkoumávat východní stranu ostrova, a to East Village – zčásti hip(sterskou) a zčásti autenticky alternativní čtvrť, kde je taky každá druhá kavárna „vegan“ a jeden podnik nabízí i svačinu s „paleo-friendly“ parametry. Naše první zastávka u squatu, či spíš alternativního kulturního centra ABC NO RIO, je ale neúspěšná: tento týden tu nejsou žádné akce. Alespoň vidíme budovu zvenku a dozvídáme se, že centrum funguje už od roku 1980, přičemž v roce 2006 se umělcům, aktivistkám a squatterům podařilo od města za dolar dům oficiálně získat. Současná budova se rozpadá. Pro její zbourání a postavení nové, nízkoenergetické, probíhá sbírka s cílovou částkou 5 milionů dolarů.

Bajk už ti dnes neseberou

Další nám doporučené místo je knihkupectví Bluestockings. Aktivismus? Gender? Lidská práva? Sexualita? Rasismus? DIY? Veganství? Práva zvířat? Anarchismus? Psychologie? Cokoliv? Kafe za dolar? Ano, všechno tady mají, takže se tu na dvě hodiny zasekáváme a jen lituju, že nejde nějak zastavit čas a polovinu titulů si hned na místě přečíst. Objevujeme i netradičního průvodce městem partyzánsky nakopírovaného na oboustranné á čtyřce: „Radical Spaces Map NYC“ nás inspiruje k další destinaci.

Museum of Reclaimed Urban Space poskytuje úvod do dlouhé a pohnuté historie newyorského squattingu, cyklistického hnutí a taky komunitních zahrad tady v East Village. Ještě před deseti lety newyorská policie na cyklojízdách hromadně zabavovala účastnicím a účastníkům kola, a jediný způsob, jak je získat zpátky, bylo iniciovat zdlouhavý soudní proces. Dnes je tady městská cyklistika módní hit a leckteré ulice jsou vybavené cyklopruhy.

Zahrádka za dvacet mega

Dobrovolník, díky kterému je muzeum otevřené i v jinak zavírací den, vzpomíná na svou účast na protestech proti MMF v Praze v roce 2000 a jde nám ukázat suterén squatu ve vedlejší budově, který slouží jako zkušebna, případně koncertní sál. Naše privilegium nekončí a exkurze pokračuje v jedné ze čtyřiceti komunitních zahrad v East Village.

Několik záhonků, kompost, prostranství pro setkávání lidí, nově vytvářené jezírko… na nevelký prostor se podařilo umístit všechno podstatné. „Pozemek, na kterém je tahle zahrada, má cenu 20 milionů dolarů. Dokážete si představit ten tlak developerů, kterému se musíme bránit?“ říká náš průvodce a okamžitě mi naskakuje představa, co by se s takovou parcelou stalo, kdyby jej nemělo ve správě město New York, ale třeba Plzeň.

Black lives matter

V muzeu znovuzískaného městského prostoru kupujeme noviny zabývající se hrůzostrašným trendem, jenž hýbe Amerikou: rostoucím počtem zabití Afroameričanů „bílými“ policisty. Stále živá je kauza z loňského července, kdy (bílý) policista Daniel Pantaleo uškrtil na ulici (Afroameričana) Erica Garnera, a to kvůli údajnému prodeji nekolkovaných cigaret. Dva svědci natočili na mobil celý incident včetně toho, jak Garner jedenáctkrát křičí „nemůžu dýchat!“, ale Pantaleo nepouští smrtící sevření. Udušení jako příčinu úmrtí potvrdila později i pitva.

Noviny popisují opakované masivní demonstrace konané v reakci na rozhodnutí poroty neobžalovat Pantalea ze zabití Garnera. Obzvlášť hořké je pak čtení o tom, že oba svědci, kteří zabití zdokumentovali, byli následně pronásledováni policií.

Není těžké dát si incident do souvislosti se zastřelením neozbrojeného zlodějíčka Michaela Browna ve Fergusonu, mrtvým Johnem Crawfordem zastřeleným policisty v supermarketu, když držel vzduchovku, jež je v obchodě běžně v prodeji, Akaiem Gurleym, zastřeleným v Brooklynu na schodech svého domu, či dvanáctiletým Tamirem Ricem zastřeleným s dětskou pistolkou v ruce policisty v Ohiu.

V podchodu u stanice metra se zastavuju u reklamy lákající nezaměstnané dát se k policii. Je na ní nápis „Join the NYPD“ a fotka vysmátého Afroameričana v policejní uniformě. Vidí mě kolemjdoucí Afroameričanka, všímá si plakátu a dostává záchvat smíchu. Oba si fotíme reklamu, jako by to byl nějaký vtip, a nemusíme prohodit ani slovo, abychom se společně zasmáli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *