Díl 4.: New York: Můj tým je Ekvádor (+FOTO)
Real New York
První ráno v New Yorku. S pocitem, jako by bylo odpoledne, snídáme veganskou ovesnou kaši s Danielem a Saskií. A máme si co říct – jejich plány nejsou o nic menší, než ty naše. Než se vydají na cestu přes celé Spojené státy až do Kalifornie, odkud Daniel zčásti pochází, a pak budou pokračovat do jižní Ameriky, Saskia ještě zvládne urazit pouť do Santiaga a zorganizovat dvoutýdenní women power výjezd do Peru. „Jděte se projít po Bedsta, ať vidíte opravdovej New York!“ Chvíli trvá, než pochopíme, že zkratka znamená Bedford Stuyvesant, což je část Brooklynu, která začíná jen pár ulic odsud.
Mám zábavný pocit, že to tady opravdu vypadá jako ve filmech odehrávajících se v New Yorku. Pokud jde o „Bedsta“, na mikroskopických předzahrádkách středně opotřebovaných obytných domů vlaje víc jihoamerických vlajek než amerických, k vidění je i pár nepanelových paneláků a nad brooklynskou Broadwayí jezdí stará nadzemka. Její železná konstrukce hází nejkrásnější stíny a z lahůdek na rozích se ozývají rozhovory ve španělštině. Z lahůdek? Termín, který jsme v Československu začátkem 90. let odeslali na smetiště dějin potravinářství, tady má své místo: brooklynské provozovny s jídlem k okamžité i pozdější spotřebě se jmenují „deli“, od „delicatessen“. V poklidném sousedství, na první pohled etnicky rozmanitém, se dá narazit i na alternativní hudební klub nebo venkovní sousedský miniaturní trh. Záplavu cedulí s příkazy a zákazy stejně jako v Londýně vyvažují dvojité porce pouličního umění. A četné reklamy na deratizační služby indikují, že se přeci jen jedná o trochu chudší část města.
Gurmány jistě zaujme, že jsme se v jedněch lahůdkách rozhodli koupit americký chléb tousťák lákající názvem „Superbread“. Za dolar sedmdesát dostáváme balík polosladkého materiálu složeného z minimálně patnácti položek, z nichž většinu bych hledal spíš na výrobní lince Gumotexu než v chlebu.
Neprůstřelná vesta
Jsme pozvaní na návštěvu sobotní školy, což je volnočasové zařízení pro děti, kde Daniel i Saskia dobrovolničí. Není těžké místo najít: kupa dětí ze sousedství převážně hispánského původu běsní na chodníku a snaží se zbavit přebytečné energie. Chodník slouží jako hřiště, neboť zařízení má k dispozici jen jednu skromnou přízemní místnost: klub nikdo stabilně nefinancuje, provozovatelé musejí pořádat sbírky a shánět finance, kde se dá. Spojeným státům je ale potřeba přičíst plusový bod za to, že děti můžou bez obstrukcí chodit do základních i středních škol, a to bez ohledu na to, jestli mají dokumenty, nebo jsou v zemi ne úplně legálně.
Dnes má sobotní škola speciální hostku, mexickou spisovatelku Mariu Venegas, jež momentálně žije v Brooklynu a má připravené úryvky ze své knihy Bulletproof Vest: The Ballad of an Outlaw and His Daughter. V ní popisuje svůj dosavadní život související zejména se svým otcem, pronásledovaným gangsterem. Na věkový rozsah skupiny asi tak 7 – 15 let je úryvek z knihy dost výživný. Nechybí střelba, krev, útěk z Mexika. Maria čte z knihy svůj příběh a pláče, až nemůže číst dál. Saskia se ptá dětí: „Nechceme říct Marii to, co jsme si říkali dneska na hodině jógy?“ A děti sborově: „We love you!“ a seskakují z židliček, aby mohly běžet Marii obejmout.
Z následných otázek a komentářů dětí nám dochází, že podobné zážitky, jaké popisuje Maria ve své knize, nejsou pro mnoho z nich nic neznámého.
Po zbytek odpoledne píší děti své vlastní příběhy a pak je všechny čtou ostatním. Objevují se témata spojená se zločinem, policií, strachem, zbabělostí.
Rozhovor nejen o fotbale
Vydáváme se nadzemkou z Brooklynu na Manhattan, jede s námi mimo jiné i jedna z účastnic sobotní školy, asi třináctiletá. Postupně se dozvídáme, že se narodila ve Španělsku, ale skoro celý život žije v Brooklynu. Její rodiče pocházejí z Ekvádoru, kde ona nikdy nebyla. Krom obdivování parádních výhledů na město stíháme konverzovat o mistrovství světa ve fotbale, ačkoliv o něm lautr nic nevíme. „Spojené státy budou brzy hrát s Ekvádorem, tak doufám, že můj tým zvítězí,“ říká naše nová známá. Váháme, o kterém týmu je řeč. „A který tým je tvůj?“ ptáme se bezelstně. Odpovědí je nám nechápavé pokrčení čela. „Samozřejmě, že Ekvádor!“
A co střední psi?
Procházíme částí Central Parku, který je stejně jako většina parků v této zemi řešený dost funkčně. Takže jsou určené části, kde se hraje baseball, kam se chodí na piknik, kde se smí sedět na trávě, kde se na trávu nesmí ani vkročit, kde se běhá, kde se bruslí, kde je příroda ponechaná svému osudu, kde si hrají děti a kde si hrají psi. V jednom parku jsme dokonce viděli oddělené prostory pro malé psy a pro velké psy.
Manhattan pro tento den opouštíme po návštěvě Times Square, kde mezi záplavou obrovských obrazovek a davy turistů chlapík s ručně psanými cedulemi nabízí 750 milionů dolarů tomu, kdo dostane jakousi jeho kauzu do médií.
Díky :) moc krásně se to čte