Ostře sledované volby: demokracie a sexismus v gruzínsko-ázerbajdžánských vesnicích

Je pět hodin ráno, po slabých čtyřech hodinách spánku mě budí veselá disko melodie prastaré Nokie do pochmurné předvolební nálady, která se nese celou Gruzií. Provádím poslední přípravy na pozorování voleb: v polospánku balím do batohu foťák, láhev s vychladlým, ale zato silným zeleným čajem, mám brát taky lékárničku? Neváhám ani minutu. Stát se může kdoví co. A že už se toho v poslední době stalo až moc.(psáno pro Blog NESEHNUTÍ)

K nervózní atmosféře by stačilo, že gruzínská armáda nedaleko hranic s Dagestánem za nejasných okolností postřílela 11 ozbrojenců, a že úředník speciálního oddílu gruzínského ministerstva vnitra vnikl – opět za nejasných okolností – na území Jižní Osetie, kde byl zatčen a přinejmenším mediálně obviněn z ozbrojeného útoku na jednu z jihoosetinských vesnic. Následovaly šířící se zvěsti, že kdosi spojený se stávajícím prezidentem Saakašvilim nakoupil po Tbilisi několik bytů a shromažďuje v nich zbraně pro případ, že by na udržení moci nestačil předvolební nátlak vůči Gruzínskému snu, hlavní opoziční formaci poháněné nejen odporem vůči stávající vládě, ale i miliardami podnikatele Bidziny Ivanišviliho.

Atmosféra strachu pak kulminovala v předvečer voleb kvůli události v jedné obci ve východní části Gruzie, kam odjel sledovat volby můj kolega z NESEHNUTÍ Milan Štefanec a jako první nám dal zprávu o tom, že místnímu představiteli Gruzínského snu, kterému už dříve bylo vyhrožováno v souvislosti s jeho politickou aktivitou, někdo unesl devítiměsíční dítě. To bylo zanedlouho nalezené ve sklepení domu, utopené v jámě na víno přikryté velkým kamenem. Ještě ten den se o tom objevil na internetu videozáznam, o němž se dá říci snad jediné – v zájmu vlastního duševního klidu se na něj nikdy nedívejte.

S těmito chmurnými obrazy v mysli čekám hodinu a půl, než konečně dorazí auto s místními pozorovateli organizace Human Rights Center. „Taxík měl zpoždění… a pak byla dlouhá fronta v McDrive, kde jsem si kupoval snídani,“ vysvětluje zpoždění koordinátor skupinky. Je to jeden z momentů, kde se kulturní rozdíl mezi mým evropským (hyper)aktivistickým přístupem a kavkazským „lážo-plážo“ stylem překonává obtížně. V osm se otevírají volební místnosti a nebýt tam na pečetění urny je jako nebýt tam vůbec. Nabíráme ještě další lidi, že nás nakonec jede v malém sedanu šest, mě nepřekvapuje. „Gruzínské taxi XXL,“ směje se společně se mnou Giorgi, jenž se nedávno vrátil ze stáže v Německu.

Frčíme do vesnic nedaleko Rustavi, z většiny obývané Ázerbajdžánci. Předpoklad je, že ve velkých městech bude pozorovatelů plno, proto cílíme do zapomenutějších končin. Několik dobrovolnic rozvážíme do různých okrsků, kde budou celý den, a já zůstávám ve tříčlenné mobilní skupině. Ukázalo se, že naše zpoždění odpovídá zvyklostem v regionu, takže jsme nic nepropásli: u naší první zastávky – okrsku č. 61 – se volební místnost odemyká víc než půl hodiny poté, co měly volby začít. Navíc je urna z průhledného plastu, takže každý může vidět, že v ní před začátkem hlasování nic není.

První voliči jdou dovnitř, člen komise u vchodu jim kontroluje prsty UV baterkou a další jim „barví“ palec neviditelnou barvou ve spreji. Teprve v tu chvíli mi dochází, že „inking“ není razítko do pasu jako v Arménii, ale prostě označkování samotného voliče nebo voličky, kteří už byli hlasovat. Dostáváme echo, že se dá barva smýt odlakovačem. Hned se necháváme obarvit, z prstů drhneme neviditelnou barvu a jdeme na ověření UV baterkou. Podezření se nepotvrdilo, z nehtů barva slezla, ale na kůži zůstává spolehlivě.

Další okrsek je v prastaré škole. V jedné místnosti nacházíme pohozené kopie pasů a výpisy lidí z nějakých databází. Pro jistotu je zabavujeme. Později volá Milan, že prý našli taky takové. Seznamy voličů se všemi potřebnými údaji, aby za ně mohli „odvolit“ členové komise? Kdo ví.

Pokračujeme k dalšímu okrsku, jenž se nachází v úplně nové škole, postavené z fondu totalitního tatíčka Ázerbajdžánu Heydara Alijeva. Davy lidí se cpou k registračním stolům, za plentu se občas chodí po dvou… Takové podobné chyby, spíše než vyložené falšování voleb, řešíme i v dalších okrscích. Ale jak mají především místní důchodci odvolit tajně a samostatně, když část obyvatelstva je negramotná a do archu se podepisuje symbolem „+“?

Na letošní parlamentní volby v Gruzii, kterých se mohlo zúčastnit kolem 3,5 milionu registrovaných voličů, vyrazilo neuvěřitelné množství 20 tisíc domácích a dva tisíce zahraničních pozorovatelů. To, že jsou volby „ostře sledované“, je vidět na první pohled: ve volebních místnostech se mnohdy pohybuje až deset pozorovatelů.

Mobilní jednotka dostává hlášku, že jedna naše kolegyně v Kachetii čelí výhrůžkám volební komise, a tak jí vyráží na pomoc a mě nechávají v obci Gardabani. Jdu na druhý konec vesnice, kde se volí ve vybydlené místnosti stařičkého činžáku. Voliči žádní, členové komise se nudí, jeden z nich zapřádá rozhovor: Jak se rozdělilo Československo? Šlo by přijet do Česka pracovat? A mohou u vás ženy volit?

Při třetí otázce se zasměju a napadá mě vtípek o východních středověkých názorech, ale naštěstí ho neumím říct rusky. Po dvou vteřinách mi totiž dochází, že to dotyčný myslí vážně. Vysvětluju, že samozřejmě u nás ženy mají volební právo, a proč by ho mít neměly? Hovor plyne dál: Máš děti? Ženu? Přítelkyni? A byla panna, když jste se poznali? Odmítám dál odpovídat. Pointou celé debaty je názor, že ženy by měly pracovat a muži jíst. Říkám, že to je blbost, a že s tím přeci žádná žena nemůže souhlasit. Člen komise se obrátí na několik přítomných žen různého věku sedících u registračních stolů: souhlasně přikyvují.

Poznamenávám si, v tomto okrsku k žádným narušením voleb nedošlo a vracím se zpět přes vesnici na sčítání hlasů do temné a zaprášené stodoly. Místnost se zamyká v osm, a pravda, nikdy bych si nemyslel, že sečíst necelou pětistovku hlasů může deseti lidem trvat přes čtyři hodiny. Součty hlasů pro jednotlivé strany pořád neodpovídají celkovému počtu voličů, počítá se všechno a stále dokola. Všichni jsou unavení, zapalují si, zamčenou stodolou se nese smrdutá mlha. Pozorovatelka z nějaké místní organizace už ztrácí nervy a vykřikuje cosi o bezmozcích. Šestkrát smskuju kolegům, ať na mě čekají s odvozem, že už určitě za chvíli skončíme.

O půlnoci je hotovo, další půlhodinku se úředník snaží okopírovat protokol, kvůli kterému tam ještě čekám. Konečně! Tak tady by nebyli schopni součty hlasů zfalšovat, ani kdyby chtěli. Valíme do Tbilisi, v autě okamžitě usínám a budím se jen při prudkém brždění před auty Gruzínského snu, plnými opilých řidičů a rozvášněných příznivců s modrými vlajkami.

Gruzínský sen oproti straně reprezentované prezidentem Saakašvilim nakonec vyhrál v poměru zhruba 60:40. Saakašvili poté oproti očekáváním v médiích suše oznámil svoji porážku a odchod do opozice. Jestli si Gruzíni a Gruzínky zvolili dobře, se ukáže až časem, ale jejich všudypřítomnou radost z toho, že změna vlády proběhla bez větších volebních podvodů, v klidu a bez násilí, můžeme sdílet už teď.