Díl 28.: Show must go on

Otevřel jsem hnisající oko a zalehlé ucho rovnou do debaty a matně si vybavil, že mě nakonec oživili lektvarem nejistého složení, v němž ovšem dozajista nechyběla opařená čača a blahoslavený med prolhaných zakavkazských včel s hranatými sosáky. Sotva jsem spatřil, že Kukačka nevypadá už ani moc vlkodlakovitě, rozhostil se mýtinkou nebývalý klid a snad i náznak humoru. To proto, že kolem smrčku tančil Kill Bill jako turecká štětka, v rukou třímal ohromného plavého plyšáka, zpíval rokenrol a byl mokrý, což mu jako hroznýšovi ani málo nevadilo.

Nad ohništěm totiž stál atěc Fura a v ruce držel místo své obvyklé hardcorové hole malovanou dešťovou hůl a čaroval slejvák, jako když do Suchumi přijede partička nenapravitelných. Jen kolem vatry bylo jakž takž sucho a prostor pro diskuzi. „Zdrávstvuj, madž,“ pozdravil jsem až příliš neformálně, ale poté, co jsem div nevstal z mrtvých, mi přišlo, že si můžu dovolit cokoliv. „Páčko,“ mrkla po mě Kikimorinka a od ostatních přišly také nějaké ty pozdravy, to ale trochu zkrátíme.

„Hele vole, věc je jasná. Máme leda jantarový karfiol, a to ještě rozstřepený na kusy. Takhle se těch run nedobereme,“ inventuroval úspěchy výpravy Prase Klaus a nervózně se drbal na rypáku. „A co nám vlastně všechno zbývá?“ zeptala se bezelstně Kikimorinka. „Vypečený lemoun, pořádný cambus, obrovská kysna…“ vypočítávala Kukačka a i při abnormální míře představivosti bylo jen těžko si pod těmi názvy artefaktů něco konkrétního představit. „A zatoulaný vovoce, co si lidi pořizujou na smrdutý vánoce,“ doplnil Kill Bill hbitě, jako když jeden zlomyslně odřízne sousedy od internetu jedním ostrým švihem naostřené junácké sekyrky. „Díks,“ řekla Kikimorinka.

„A proč furt čaruješ ten déšť, otče Furo?“ pokračoval jsem drze. „Patamušto jsem si narozdíl od vás vědom instrukcí, které jste dostali dopisem,“ utřel mě Fura děravým zeleným ručníkem a vyplázl na mě dvojitě rozeklaný jazyk. „V potocích hejna raků, ve slujích stáda draků…“ náhle nám svitlo.

Čůrky řetězů deště se co nevidět slily do mohutné vodoteče a z ní vystrčila hlavu žabička. „Kiss me!“ zaskřehotala měkce. „Kdo mě políbí, přenese se do říše snů!“ Z mírných rozpaků naše komando jako obvykle vysvobodil Kill Bill. „Butofenin! Oh yeah!“ nadšením celý zarezonoval a už dával žabce francouzáka. Během chvil byl fuč a jen se za ním zaprášila ikona hradního stavení. Opět nám svitlo, když jsme si vybavili Kůňuďova slova pronesená v jeho záhadném sklepení: „Bez náznaku nudy přejdete zrádné duny, v mlhavém hradu sklopíte bradu, zde mocné runy jsou uloženy…“

Jedna bezuzdná hromadná líbačka se žábou a už jsme všichni – kromě našeho kouče Fury – stáli na úpatí hnusného vybydleného hradu, jehož zdi se tyčily vysoko nad mlžný oblak, ze kterého co chvíli ukápl nějaký ten moučný červ…