Díl 2.: Koudelníkův syn

Otevřel jsem jedno z mých šedivých očí, ale z okna jsem nedohlédl. Nemám tedy
o Klausovi žádné nové zprávy. Nemohl jsem mluvit s lidmi. Šel jsem do lékárny,
ale neměl jsem peníze. Na tramvajové zastávce, kde se schovávali lidé před
nebezpečím, které na ně číhalo z ulice, jsem oslovil starší dámu zabalenou
v ručníku. Povídám: „Mladá paní, neměla byste nějáký drobáček na Vincentku?“
Zpoza šosu mého pláště po koupeli vystrčil zadek můj hroznýš Kill Bill,
zakoulel a zaskřehotal: „Vincentku! Vincentku! Já jsem Prase, ty jedna
metelice!“ Ač v neoprénu, ještě z něj kapala voda a páchl po petrželi jako
sardinka. Baba ani nehlesla a sekla sebou o chodník, až koleje zazvonily.
Z kopce se řítila tramvaj. Lidé pod přístřeškem se k sobě ještě více schoulili
a čekali, co bude. Před zastávkou řidič dupl na ruční brzdu a vyklonil ze
z okna tak, že málem vypadl. Nebyl to nikdo jiný, než prase Klaus. Vysomroval
jsem od něj alespoň sedm malých sádrových sochorů. Lidé solidárně naložili
mrtvou ženu zabalenou v ručníku do tramvaje a záhy už si to ten smrtonosný
cvikýř Klaus řinul se svou rakví směrem k městu, zatímco hlasitě z okna
prozpěvoval „Jááááá jsem z Kutnééééé Hory koudelníkůůůůův prasyn“…