Díl 18.: Hodina filozofie

Bezradně jsme opustili šmirgl na další zastávce, Muhehe Ostbahnhof. „Zase ňáký bahno,“ nevyhnul se lingvisticky nemotorné kritice prase Klaus a Kill Bill vrtěl svými krásně modravými oky, aby spatřil intelektuálně nesmělý ksicht skunka Blbobřicha a mohl mu svým urychlovačem krápníků jednu natáhnout. Ale ono nic. Naši totální bezradnost jsme šli řešit do nedalekého bistra Hadrabán. Rozhodli jsme se šetrně utrácet. Kill Bill si dopřál topinek křupavý jako okoralý mech, Kikimorinka do sebe lila bezdrátovou kávu s vůní septiku, prase Klaus nepohrdl hlavním chodem a objednal si menu ze zlatého fondu krvetvorby zahrnující kýbl šrotu ochucený ředěnou tatarkou a kily bujabézy. Kukačka inspirována pohledem na strávníky zkoušela nové zaklínadlo: „Šém hám ňam fóráš!“ „Nejsme u Wericha,“ komentovala otráveně naše trochu nekonvenční počínání vrchní Hadrabánová. „Já sem mecheche Prase, prubířský Prase!“ zašumloval Kill Bill a před sebou měl už hromádku matroše z rozchřoupaných topinků. „Ten jí zas má jako prase cvičky,“ povzdechl jsem si při pohledu na toho neúnavného mrňoucha, tu animální nestoudnou vikev, mého jediného hroznýše…

„Dozvěděl jsem se, že náš příběh nemá spád,“ sdělil jsem mým souputníkům krutou pravdu, kterou jsem si už nemohl nechávat dále pro sebe. „No a co? My se bavíme docela dobře, ne?“ kontrovala Kikimorinka omámená směsí aromat unikajících z její bezdrátové kávy. Kukačka se zhluboka nadechla a ujala se čajovou lžičkou slova: „Podívej, my jen odrážíme realitu světa rozprostírajícího se vůkol. Bavíme se dobře, s tím nelze nesouhlasit. Jenže nemá to spád. Prostředí a okolnosti jsou tak šílené a absurdní, že se de facto nemůžeme pohnout z místa,“ podala Kukačka sofistikovaný a zcela věrný výklad situace, přičemž jsem zaregistroval, jak její tetování připomínající heptagram během pár vteřin několikrát změnilo barvu. Kukačka pokračovala: „Zkus se zastavit, chvíli meditovat a zamyslet se. Zjistíš, že se potácíme v sebepožírající DNA spirále pseudoaktivit, která dokola rotuje ve světě, jenž je neuvěřitelnou směsí hovadiny, vtipu, demence, laciného šmrncovního sexu, disko trisko harmonie a agitace všeho druhu, ortodoxní křesťanství, lidskou pitomost a třídní boj nevyjímaje. Vysvětli mi, jak chceš docílit toho, aby náš příběh měl spád?“

„Jenže, milá Kukačko, my tohle prostředí, kvůli kterému naše počínání nemá spád, spoluutváříme. My jsme součástí toho universa, v němž platí, že čím větší píčovina, tím větší úspěch. My ten náš vysoký cíl, najít všemocné runy v dálavé zemi Muhehe, otevřeně deklarujeme a bezmezně a upřímně mu věříme. Ale nemůžeme se odprostit od trůnění v tomhle kompostu se stojatou hladinou,“ odvětil jsem ztrápeně a v úsměvné konotaci se při posledních slovech zahleděl do nádoby, z níž prase Klaus dojídal svou porci nedělního oběda. „Navíc je otázka, jestli to na prostředí jen nesvádíme, jestli ta chyba není v nás samotných. Třeba jsme jen neschopní a bojíme se to přiznat,“ doplnil jsem úvahu briskně.

Dalo se doufat, že se v tuto chvíli stane něco neočekávaného, co by nám pomohlo vrátit se do příběhu a nemuset se zabývat nakousnutým jádrem pudla, do kterého hlodá červor pochybností. Jenže ono nic! Marná byla v tu chvíli naděje vyhlížet prosklenou výlohou bistra Hadrabán Blátotlačku nebo dva Satany posypané vánočními ozdobami, případně čekat, že se Kill Bill zase rozjíví a bude nějaká legranda. Nebylo nic…