Díl 16.: Marná cesta emaře a jeho deseti koček do nebe
Vypravěč pohádek zahájil svým cyklochromatickým hlasem pohádku:
„Marná cesta emaře a jeho deseti koček do nebe. Na udusaném plácku, z něhož byl útes již jen pár desítek kroků, zastavila zašedlá dodávka americké provenience, nějaké GMC nebo podobný van ninjovského typu. Mravenci, kteří okupovali těch pár trsů trávy, se rozestoupili a zvědavě nadzvihli kšilty svých černých čepic v očekávání, co se na tomto civilizací celkem opomíjeném plácku bude dít. Chvíli se nedělo nic. O té chvíli vám více vyprávět nebudu, neboť určitě takové sami znáte,“ vložil svou maličkost do příběhu vypravěč.
„Chrrrm chrrm,“ odhlasoval navrženou formu příběhu prase Klaus a mohlo se hnedka pokračovat.
„Pak z dodávky vyskočil nějaký emař. Byl to hubený chlapík s černouhelnou patkou až na zadek, v upnutých ustřižených džínách, které od doby, kdy je všemožně batikoval a špikoval jejich glanc kovovými ozdobami, zjevně zažily mnoho. Mikina s celým kolektivem lebek, nehty jako zrovna ponořené do žejdlíku s kolomazí a bronzové šperky napíchané v obličeji jen dotvářely celkový mírně depresivní vjem z tohoto krásného vyžilého bohéma. Pár pomalých kroků směrem k útesu a za ním vyskákalo z dodávky deset koček.“
Sotva padla zmínka o kočkách, hroznýš Kill Bill omotaný kolem větve neudržel svůj vražedný temperament na uzdě a zanotoval: „Mňááu, mňááu, kví, kví, chunda šremšrem fagot hlen.“ Než mu stačil někdo z nás narovnat rozum, větev se s ním utrhla a chudák malá dopadl přímo do jezírka kejdy, které plnilo pod stromem nezastupitelnou funkci kadidla. Hned jak Kill Bill vyplaval a trochu se vyzvracel, vypravěč navázal tam, kde skončil. „Kočky začaly prozkoumávat okolí a emař se nejistým, ale rovným krokem vydal k útesu. Stačilo o krok víc, než je obvyklé, a bylo vytřeno. Kočky se seběhly k okraji útesu a jen tak zíraly, jako by čekaly na zadání pětiminutovky.“ Mraky nad námi zahrály krátkou znělku na citrofon v molové tónině a příběh hned pokračoval: „Mezitím se v jeskyni, před jejíž vchod dopadlo nyní již emo-tělo, vzbouzí kolonie rudých žravých netopýrů a jsou nasraní až běda. Díky svým mimořádným percepčním schopnostem pozorují, jak se zhmotňuje anděl povstávající z těla zemřelého. Anděl s hedvábnými křídly, s modrým pruhem na spodním okraji bílého hávu, vypadá jako ušitý ze starých, ale vypraných ručníků Škoda, kolem očí mu tančí černé kruhy a z úst mu poklidným tempem vytéká oranžová krev…“
Kukačce při těchto slovech vyšlehlo bár barevných blesků z očí a uší, až ostatní trochu zneklidnili. Ale vše se rychle vysvětlilo a vypravěč pohádek jen popotáhl a pokračoval:
„Sekvojová pramice čekala na břehu na své paní. Kočky do ní naskákaly jako pět lžic kukuřičných křupínků do misky boršče a jelo se. Tropický oceán skýtal poklidný obraz pramice plné koček, jejichž blechy v kožiších prudce hynou na dehydrataci a emo-anděl kormidluje celý svět jen pohybem ruky. Jenže vyrušení upíři se jen tak nedají! Přilétají jich celá hejna, vytahují krajóny a střemhlav útočí na pramici. Kočky v rozporu se svými instinkty skáčou do vody a mění se v zubouny, což hejno upírků zcela lehce odradí.“
Vypravěč jen rozvinul černou děravou roletu s nápisem „o týden později“ a když viděl, že si toho nespící část našeho čekačenstva povšimla, jel dál dokonce v rýmech:
„Setkali se na plující kře,
kde zima je a všechno vře,
anděl a smečka ledních maček
a letka upírů…“
Kde se vzaly, tu se vzaly, z dlažby náhle vyrostly koleje. „Bába tě poleje,“ škytnul Kill Bill jeden ze svých nevyčerpatelných bonmotů. Vzápětí se ozval roztomilý tichý hřmot a zpoza zatáčky přistál na zastávce šmirgl. Krásný, nový, s oválnými tykadly a chromovým zdobením. „Olé, jede se!“ vykřikl sborově někdo za našimi týly a aniž bychom věnovali sebemenší pozornost osudu emaře a jeho deseti koček, vběhli jsme do vozu právě včas…