Jak se dostat do Ameriky? Zn.: Levně a ekologicky

Dostat se do Ameriky levně je triviální. Při troše úsilí a štěstí se dá koupit zpáteční levná letenka z Evropy do New Yorku za osm, ale někdy i jen pět tisíc korun. Jenže ekologická stopa člověka, který rád cestuje do mimoevropských končin a létá jednou ročně, není zrovna uspokojivá, tím hůř, pokud k tomu pracuje v zemích, kam se pozemní dopravou rozumně dostat nedá. Jedním z prvních témat naší výpravy proto bylo: jak se dostat do Ameriky, pokud člověk nechce přizabít planetu, ale ani za to utratit desetitisíce?

Jasná alternativa k letadlu je způsob, jakým se do Ameriky dostávali naši pradědečkové. A zážitek z tak skvěle dlouhé plavby by byl možná ještě větší motivací, než ušetřený uhlík. Jenže fungování osobní lodní dopravy na delší vzdálenosti se za posledních sto let dost změnilo. Základní možností jsou výletní lodi, neboli cruise ships. Běžná plavba obrovskou výletní lodí s bazény, tanečními parkety, kasínem, bufety a kdovíčím ještě se dá pořídit od 1000 dolarů a trvá dva týdny. Finančně dostupnější možností jsou tzv. repositioning cruises: jelikož velké výletní lodě vozí turisty v létě po Středozemním moři a v zimě po Karibiku, je potřeba je dvakrát ročně přesunout. V zájmu vytížení těchto plaveb se prodávají plavby s velkými slevami, takže se dá najít například jednosměrná jízdenka z Miami do Doveru už od 400 dolarů, což se blíží cenám letenek (a pokud vezmeme v potaz, že v ceně je zahrnuté ubytování v kajutě i stravování, plavební společnost spíš jen snižuje ztráty z takových plaveb, než aby na nich vydělávala). Na jeden z vyhledávačů plaveb se můžete podívat zde. Jediná drobná nevýhoda, kvůli které jsme museli plavbu oželet, je ta, že z Evropy do Ameriky se pluje na podzim a zpátky na jaře, což je přesně naopak, než jak jedeme my.

V první chvíli mě to vůbec nenapadlo, ale později jsem zjistil překvapivý fakt, že cruiser má až trojnásobně vyšší emise, než letadlo. Tudíž dobře, že se to nepovedlo.

Dále existují obyčejné nákladní lodě, které prodávají omezený počet míst pro civilní pasažéry. Cena za zážitkovou cestu mezi komínky přepravních kontejnerů jedním směrem ale začíná okolo 2000 EUR a trvá asi 15-20 dnů.

Poslední možnost je najít někoho, kdo z Evropy do Ameriky pluje a je ochoten vás vzít na palubu. To zatím nevíme, jak se dělá a kde, a ačkoliv několik lidí zmínilo, že by se to mohlo povést, nezískali jsme o tom dostatečně konkrétní představu.

Jelikož pro nás žádná z výše uvedených variant nezafungovala, alespoň jsme se snažili délku letu zkrátit na minimum, takže z Brna do Prahy jedeme vlakem, z Prahy do Londýna autobusem a jen úsek přes moře z Londýna do New Yorku letíme nejkratším možným přímým letem s Norwegian za 305 euro. Alternativně za podobnou cenu se dá letět nízkonákladovkami: EasyJetem z Londýna do Reykjaviku a odtamtud s WOW Air do Bostonu. Mimochodem, nejkratší trasa letadlem z Londýna do New Yorku nevypadá tak, jak by si člověk mohl podle mapy myslet, ale letí se kolem břehů Grónska (jak lze snadno ověřit na on-line radaru všech civilních letů Flightradar 24). Teprve když jsem se podíval na 3D mapu Země na Google Earth, pochopil jsem proč.

Nejlepší nápad na způsob dopravy se objevil až krátce před odjezdem. Teoreticky by se dalo jet vlakem Transsibiřskou magistrálou na úplný východ Ruska a pak přeplout na Aljašku. Letmý průzkum ukázal, že přímá lodní spojení moc neexistují, krátká letecká spojení mezi východem Ruska a Aljaškou byla buď zrušena před mnoha lety, nebo stojí neuvěřitelné peníze (jednosměrný let z Petropavlovsku do Anchorage vyjde na 850 až 2380 dolarů). Šlo by asi plout z Kamčatky do Japonska a odtamtud do Spojených států. Dobrodružnější povahy můžou zkusit přejít z Čukotky přes zamrzlou Beringovu úžinu, což je jen nějakých 50 kilometrů. Pokud neumrznete, je docela velká pravděpodobnost, že vás na druhém konci zabásnou za nelegální překročení státní hranice.