Díl 13.: Ottawa: kultura, důstojnost a sem tam mačo řízek (+FOTO)

Javory, zima a umění

Cestou nás láká rezervace na březích řeky Ottawy, ale když k ní dojedeme, jen marně sledujeme liják, zatímco se posilňujeme veganskými sušenkami ve tvaru javorových listů a s javorovou příchutí. Jedeme do Ottawy, ani ne milionového hlavního města Kanady, které leží u hranice provincií Québec a Ontario. Ačkoliv je konec května, patnáctiminutovou procházku do centra absolvujeme navlečeni do mikin, zimních bund a kapucí, zatímco Kanaďani a Kanaďanky korzují v kraťasech, tričkách s krátkým rukávem a minisukních. A to nejen chodci, ale i cyklistky. Pomineme-li zimu, podél jednoho z přítoků řeky Ottawy se jde báječně: je lemován chodníkem a cyklostezkou, které jsou od snesitelně frekventované silnice odděleny pásem zeleně.

Jdeme se ohřát do národní galerie, jejíž vchod hlídá obří pavouk. Ve sklepě nacházíme rozmanitou kolekci inuitského umění, vytvořeného zejména z materiálů dostupných na severu Kanady: kámen, kosti, parohy. Dřevo byste v dílech Inuitů hledali podobně obtížně, jako v arktické tundře. Některá díla naznačují náročnost života na severu – např. motiv lovce, který se vrací s prázdnou domů, kde ho čeká hladová rodina.

V hlavní galerii pak trochu rychleji procházíme dějiny kanadského umění, dost podobného evropskému. Ze současné tvorby stojí mimo jiné za prozkoumání epické dílo Geoffreyho Farmera „Leaves of Grass“ (Stébla trávy). Přes šestnáct tisíc stébel nesoucích výstřižky fotek, nadpisů a reklam z časopisu Life v období 1950-1985 dokonale ilustruje činnost a nevyhnutelné šílenství lidstva.

Na závěr návštěvy je možné interaktivně se vyblbnout na dvoře s prosklenou střechou, kde kovová konstrukce s otáčivými pláty umožňuje komukoliv „vyrobit“ si svou vlastní sochu.

Opouštíme galerii a jedeme patnáct kilometrů na sever do Gatineau Parku, velkého přírodního území, které je ideální nejen k rekreaci, ale i přespávání.

Lidská práva všude

Prohlídku města začínáme u parlamentu, který byl po požáru v roce 1916 dobudován do elegantní novogotické podoby. Je tady rušno: na schodišti opatřeném vlajkami Filipín, Kanady a Izraele se chystají hudebníci na jakousi „globální modlitbu“, zatímco opodál osamocený člověk tiše demonstruje proti komunistické vládě v Číně. Míjíme věčný oheň a sochu Terryho Foxe, slavného Kanaďana, kterého rakovina připravila o nohu. S cílem získat peníze na výzkum léčby rakoviny se i přes svůj handicap vydal na běh od Atlantiku přes Kanadu, ovšem nemoc se mu vrátila a po 143 dnech zemřel.

Centrum města je plné pouličního umění a může se pyšnit i velkým památníkem lidských práv. V desítkách jazyků původních obyvatel Kanady nese heslo „Equality, Dignity, Rights“, tedy „rovnost, důstojnost, práva“.

Krátce se zastavujeme na blešáku zásobeném dary veřejnosti. Jeho výtěžek směřuje na provoz ekologické organizace. V přilehlých ulicích pak probíhají klasické „garage sales“, na nichž domácnosti za pár dolarů nabízejí své přebytečné vybavení.

Dnes jsme se do Gatineau Parku odebrali dřív a pokusili se jít do lesa. Zatímco po ránu byl plný běžkyň a cyklistů, k večeru jsme potkali jen jedinou partičku BMX bajkerů a tolik komárů, že by se o nich jako o partičce určitě hovořit nedalo.

Malý velký vůz

Jelikož je neděle, můžeme parkovat bezplatně v podzemních garážích v centru města. Chvíli váháme, jestli zajet na volné místo s nápisem „small cars“, ale jelikož Prius úplně nejmenší není, raději zajíždíme vedle. Vzápětí se musíme smát: přiřítí se snad největší pick-up, jaký existuje, a bez okolků to do „small cars“ zalomí. Jeho řidič nosí ruce řádně od těla a zavírající se dveře výtahu s přehledem rozrazí svými rameny. Pick-upy tady jezdí asi tak každý druhý, a to i přesto, že mají výkon i spotřebu jako traktor.

Míjíme běžce ottawského maratonu s medailemi na krcích a netušíme, zda haldy oblečení ležící na rozích ulic mají se závodem něco společného. Občerstvujeme se v kanadském řetězci kaváren Tim Hortons, jehož levná káva je silná jako paže kanadského dřevorubce, a vyrážíme na minifestival Ravenswing. V parku, kde se koná, nacházíme další památníky, například pomník obětem ženám, které byly zabity muži (jak je na něm doslova napsáno). Na každém z asi pětadvaceti kamenů je jméno jedné oběti. Nedaleko je taky památník obětem při protestech v istanbulském parku Gezi.

Samotný nedělní festiválek se skládá z prodeje výtvorů všeho druhu, vystoupení ne moc dobrých kapel a různých workshopů. Docela mě zabavil workshop o tom, jak si vyrobit solární soundsystém, případně solární ghettoblaster (zjistil jsem, že tento vtipný pojem označuje kazeťák, který nosí na ramenou problémová mládež a vyhrává z něj sprostá hudba).

Návštěvu Ottawy jsme završili ve veřejném bazénu. Ten kromě příjemného plavání v drahách označených podle rychlosti plavání disponuje i sprchou, což je jediná vymoženost, jíž Gatineau Park nedisponuje. O příjemné miniaturní sauně nemluvě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *