Díl 11.: Montreal: frankofonní bašta hipstrů (+FOTO)
Na návštěvu do Kanady
Američané výjezd ze země nehlídají, takže na hranicích hovoříme jenom s Kanaďany. Po zodpovězení nepříliš komplikovaných otázek, jako například kde žijeme a co vezeme, jsme vpuštěni do Kanady. Přepínáme z mílí na kilometry a projíždíme zvýšený počet křižovatek, na kterých má přednost ten, kdo přijede dřív. To zní sice jednoduše, ale když se hrne doprava ze čtyř směrů po celkem deseti pruzích a každý má jinou představu o tom, jak moc dát ostatním přednost, je to lehce o nervy. Podobně nás zabavily nenápadné semafory na silnicích, kde se jezdí osmdesátkou, případně stopky „uprostřed ničeho“ – jednu jsme našli kdesi v Québecu na bezvýznamné lesní cestě, kde nebyla ani křižovatka, ani přechod pro chodce.
Bloudíme. Paul a Marta, ke kterým jedeme na návštěvu, nežijí totiž v Montrealu, jak jsem se mylně domníval, ale na vzdáleném předměstí jménem Châteauguay (čte se to přibližně „šatogi“). Pěkně jsme si zajeli, ale díky mapě visící u benzínky nakonec našli správné město, ulici i dům.
Česká ostuda
Určitě to není žádný výjimečný příběh. A přesto, nebo právě proto je potřeba jej zmínit a říct, že to je hanba. Paul je z Konga. Vystudoval v Česku vysokou školu, kromě své francouzštiny a angličtiny se naučil výborně česky a díky své odbornosti neměl nikdy problém najít práci. Potkal Martu, vzali se, měli dítě, a neměli by žádný důvod stěhovat se z Česka pryč. Jenže okolí je zásobovalo hovadskými reakcemi na Paulův africký původ a barvu pleti dětí tak dlouho, až usoudili, že tohle nemají zapotřebí. V Kanadě dle očekávání rasy nikoho nezajímají. Kanadský politik George-Étienne Cartier už v roce 1865 pronesl výrok, který je dnes vytesaný do kamene na jednom montrealském náměstí: „Nejsme jiných ras proto, abychom kvůli tomu měli konflikty, ale abychom dohromady pracovali pro společný blahobyt.“ A zjevně se to ujalo.
Během večera se dozvídáme více o životě příchozích do Québecu. Zatímco jejich děti jsou vytížené pobytem ve škole do pěti odpoledne – a mají to tam rády, což si při vzpomínce na svou (post)komunistickou základku nedovedu moc představit – Marta navštěvuje každodenní intenzivní kurz francouzštiny. Dokud bude plnit devadesátiprocentní docházku, bude kurz platit kanadská vláda.
Samozřejmě se musím zeptat i na Kongo, když je ta příležitost. Situaci podle Paula zhoršuje mimo jiné ugandská vláda, která tam vytlačila ozbrojence a podílí se na vývozu surovin z východního Konga. O neužitečnosti mise OSN v Kongu mě ani přesvědčovat nemusí.
Bobří pítko
Z Châteauguay chceme dojet na konečnou metra Angrignon a odtud se pak dostat do centra Montrealu. Nedaří se nám ale Angrignon napsat správně francouzsky do navigace, kterou nám Paul půjčil, takže jedeme podle mapy k jakémusi nádraží, kde končíme ve slepé ulici mezi obytnými domy. Místní obyvatelé se právě probudili po flámu, i přes kocovinu jsou ale zabaveni netradičním setkáním s námi a s radostí nám radí správnou cestu. Žádné Park&Ride, které by motivovalo řidiče k vysednutí z aut, se nekoná. Drsné poplatky za parkování u metra pomyslně připisuji na seznam desítek důvodů, proč Montreal trpí děsivými dopravními zácpami, načež parkujeme zadarmo v rezidenční čtvrti tři sta metrů vzdálené.
Naší první montrealskou destinací je kromě ochotného infocentra kopcovitý park Mont Royal, z něhož je prvotřídní výhled na město. Míjíme mnoho lidí, kteří zuřivě sportují a běhají po schodech nahoru i dolů. Přecházíme kopec na druhou stranu a v tom v lesíku něco zašustí. Na krátkou chvíli vidíme podivné zvíře. Vypadá jako bobr, ale uprostřed dvoumilionového města? Později se dozvídáme, že tady opravdu žijí bobři, a je po nich i pojmenované nedaleké jezírko Lac aux Castors.
Že jsou v parcích severoamerického světa nejen veřejná WC, ale i funkční pítka, jsme si s radostí zvykli. Ale pítko pro psy s nevírou fotím až tady: páníček přikvačil k pítku s párkem psů, stisknul tlačítko a psi začali radostně chlemtat z tekoucího proudu umístěného v pro ně přijatelné výšce.
Podzemí plné hipsterů
Procházíme několik čtvrtí obšancovaných hipsterskými podniky, mezi nimiž podél domů a zdí ozdobených krásnými graffiti drandí cyklistky na old-school kolech a cyklisté s vousy až na bránici. Pokračujeme do starého města, jehož stáří je nám Evropanům leda pro úsměv, a ani velké šedivé budovy, ani nedaleké doky nás nezaujaly tolik, jako hlučná demonstrace taxikářů proti Uberu.
Zvuky z demonstrace taxikářů i montrealského metra najdete zde.
Druhý den sice na metro trefíme, ale na rozdíl od dne předchozího není státní svátek, takže hustě kysneme v zácpě. Popojíždíme rychlostí 0-10 km/h a říkáme si, jak jsou ta auta marná, zatímco pozorujeme autobusy svištící ve vyhrazeném pruhu vedle nás.
Prozkoumáváme rozlehlé montrealské podzemní (a zčásti i nadzemní) město. Je to v podstatě jeden velký obchoďák, ovšem jeho chodby tvoří dohromady síť dlouhou 32 kilometrů. Napojují se na něj některé stanice metra či veřejné budovy a dá se dost dobře představit, že během zdejších brutálních zim jsou procházky labyrintem mnohem příjemnější, než venku.
Samota u Vlčího jezera
Obrážíme několik galerií inuitského umění, které je celkem logicky zaměřené na to, co se dá na severu Kanady najít: polární krajina, zvířata a lidé. Nejčastějším zobrazením člověka je jednoduchá kamenná postavička „inuksuk“, kterou Inuité staví i v krajině. Tam slouží jako orientační body. Pokud jde o ztvárnění zvířat, inuitská realita je asi veselejší, než si představuju: z ledního medvěda, jehož jsem si označil jako medvěda padajícího k zemi, se vyklubal tančící medvěd. Za prozkoumání stála taky mapa znázorňující podrobnosti o inuitských národech žijících v Québecu. Podle ní je například v osadě Wolf Lake zapsáno 212 lidí národa Algonquins, žije tam ale jenom jeden. Na severu Québecu je celkem 16 inuitských vesnic, z nichž v největší s názvem Kuujjuaq žije 1680 lidí. Že by námět na příští výpravu?
Jako ve všech velkých městech, i tady jdeme do jednoho nezávislého knihkupectví. Po přezdívce jedné z činitelek Pařížské komuny se jmenuje L’Insoumise a velká část jeho sortimentu je ve francouzštině. Dosud nevídaná je sekce literatury zabývající se konceptem zrušení věznic. Hned vedle knihkupectví objevujeme naprosto neuvěřitelný podnik kombinující kavárnu a vetešnictví. Na uvítanou dostáváme welcome drink a pak už můžeme neomezeně obdivovat celkem asi šest obrovských sálů se second hand oblečením a haraburdím všech kategorií, velikostí, užití i stylu. Asi je to něčí velký koníček, protože provozovat něco takového v lokalitě nedaleko centra Montrealu se nemůže finančně vyplatit. Končíme ve čtvrti Gay Village, jejíž hlavní ulice je vyzdobená stovkami růžových balónků a páry jakéhokoliv složení se tady nemusejí stydět chodit na rande.
Mobilita v koncích
Jediná cesta na sever z Châteauguay vede přes celý Montreal a nedá se to rozumně objet. Vstáváme už v 5.45 s cílem vyhnout se ranní dopravní zácpě za každou cenu. Naprosto marné. Suneme se krokem, až raději odbočujeme na rumiště hybernovat.
Existuje teorie o tom, že lidé dojíždějící do práce se na každodenní dopravní zácpy rychle adaptovali, neboť je to pro mnohé z nich jediný čas, který mají pro sebe. Mohou být sami, v klidu, pustit si svojí oblíbenou hudbu a relaxovat. A nikdo jim to nemůže vyčíst.
Kolem osmé doprava zřídla, takže jsme opět vyjeli. Dvě a čtvrt hodiny nám trvalo překonat uzavírku dálnice, spleť jednosměrek a vypečené značení typu „odbočka na směr jih vede zároveň i na sever“. A tak jsme se vybaveni novými zásobami kanadských fazolí naložených v napodobenině javorového sirupu vydali do národního parku Mont-Tremblant.