Gruzie: zpátky do středověku aneb davové násilí ve jménu Krista


Mezinárodní den proti homofobii, který měl být oslaven skromným happeningem před budovou bývalého parlamentu v hlavním městě Gruzie Tbilisi, skončil mnohatisícovým shromážděním oslavujícím homofobii. Ohromný dav agresivních náboženských fundamentalistů pak zahájil doslova hon na účastníky a účastnice shromáždění proti homofobii, a nejen na ně. Gruzie se tak od velmi nadějně rozvíjející se demokracie vrací pod taktovkou své pravoslavné církve do dob, kdy o lidských právech rozhodovala inkvizice. Zdá se vám to přehnané? Přečtěte si reportáž přímo z tbiliských ulic.

Gruzínské občanské sdružení Identoba (იდენტობა, „Identita“) svolalo na pátek 17. května happening na oslavu mezinárodního dne proti homofobii, podobně jako třeba v únoru organizovalo flashmob na podporu ženských práv. Jistou kontroverzi všichni očekávali: jednak poté, co obdobné shromáždění bylo v loňském roce fyzicky napadeno kromě neznámých útočníků i pravoslavnými kněžími, jednak poté, co patriarcha Ilja II. vyzval úřady, aby „nepovolily“ shromáždění „gay aktivistů“, označil homosexualitu za nemoc a uvedl, že shromáždění by bylo urážkou gruzínských tradic.

Vyrážím asi hodinu před začátkem akce, abych byl na místě včas, dopravní zácpa je ale větší než obvykle. Vyskakuji z autobusu a mířím na třídu Rustaveli pěšky. Aha, policie odklání veškerou dopravu. A to ještě před pár dny psali v novinách, že kdo naruší plynulost dopravy, dostane na místě pokutu. Patnáct minut chůze a jsem před parlamentem. Nepřehlédnutelný dav přímo před budovou třímá pikety s homofobními hesly, církevní prapory, obrazy svatých, dřevěné kříže a trsy kopřiv. Jeden kněží promlouvá do megafonu. Fotím tu prapodivnou scénu a marně se rozhlížím, kde je shromáždění proti homofobii. Prodírám se davem směrem k náměstí Svobody, ale zastavuje mě policejní kordon. Obrovské náměstí je na pohled úplně prázdné. Obíhám postupně všechny další ulice vedoucí paprskovitě na „Svoboďák“, ale kordony jsou všude. Z toho usuzuji, že někde tam probíhá happening proti homofobii, který jsem zjevně nestihl.

Zůstávám v jedné menší uličce, pozoruji pár bojovně naladěných mladíků s transparentem a megafonem a kromě nich ani ne patnáctileté kluky v jakémsi pseudo-paramilitárním stylu s rouškami a šátky přes obličej, vybavené vejci. Co si asi myslí? To je sem poslali rodiče? Nebo jen hledají šanci na rvačku? Dav se zvětšuje, ale dvacet nebo třicet policajtů vybavených jen kšiltovkami to zjevně nechává v klidu. Stačí jeden signál a kordonem se snadno probíjí skupina mladíků a peláší na náměstí. Je zle – z hlavní třídy Rustaveli je následuje ještě mnohem větší dav, zčásti vybavený různými tupými předměty. Fotografie kněze vybaveného stoličkou obletěla internet během pár hodin. Po chvíli z náměstí odjíždějí dva žluté městské autobusy – snad to účastnice a účastníci shromáždění přežili ve zdraví.

Vracím se před parlament. Skupina svalovců ve shodných černých tričkách s náboženskými symboly se drží za ruce a pod velením vousatých mužů s kříži a jedním holohlavým týpkem, který je k nerozeznání od jakéhokoliv zabijáka z Národního odporu, kamsi vyrážejí. Jdu za nimi, dav se srocuje do jedné z menších ulic a tam se zastavuje. Někdo tam je! Dav řve jako jeden Sakartvelos Gaumarjos („ať žije Gruzie“), jde z toho mráz po zádech. Dalším výkřikům v gruzínštině nerozumím, ale atmosféra je výmluvná. Hlavou mi probleskne dávno zapomenutá vzpomínka na protifašistickou demonstraci v Karlových Varech v roce 2003. Běželi jsme tenkrát po autobusovém nádraží a neonacista o patro výš zařval: „Dneska vás tady zabijeme!“

Policisté dělají horko těžko uličku, do které couvá městská žlutá maršrutka (minibus). Kdesi nahoře do ní někdo nastupuje a auto se pomalu prodírá zpátky. Dav lomcuje vozidlem, kameny létají vzduchem, ruce sevřené v pěst se vrhají rozbitými okny dovnitř, občas se někdo snaží otevřít dveře a vervat se do auta, nebo rozmlátit čelní sklo. Tuhne mi krev v žilách, jsem úplně bezmocný, nejradši bych někomu podrazil nohy. Ale to už bych odsud živý neodešel, tak se alespoň snažím překážet, což je samozřejmě naprosto směšné, navíc v mase těl sám sotva držím rovnováhu. Rozmlácená maršrutka naštěstí úspěšně odjíždí. Odcházím domů, nervy pracují, piju na balkoně dva panáky gruzínské pálenky čači na uklidnění.

Co se vlastně stalo? Úplný obrázek lze získat až z médií a různých svědectví.

Náboženské protidemonstrace, dá-li se to tak nazvat, se účastnilo asi deset až dvacet tisíc lidí. Účastnic a účastníků shromáždění proti homofobii bylo kolem padesáti. Přes dvacet lidí utrpělo zranění. Deset osob bylo odvezeno do nemocnice, většinu účastnic a účastníků shromáždění policie evakuovala za město. Jedna novinářka byla hospitalizována poté, co utržila ránu do hlavy těžkým předmětem. Internet a Twitter je plný svědectví:

„Jsem šokovaná a znechucená. Nasadit si šátek a házet kameny na mladé holky a myslet si, že jsou praví chlapi.“ (Twitter: @mari_kipiani)

„Dav chtěl lynčovat muže, který se schoval v budově. Ombudsman a policie ho dostali ven. Tahle země není OK.“ (Twitter: @mari_kipiani)

’Zabijte je! Roztrhejte je na kusy!‘ křičel nervózní dav, zatímco se policie snažila evakuovat hrstku ochránců práv gayů z náměstí Svobody.“ (http://www.eurasianet.org/node/66981)

„’Kopřiva má léčivé účinky. Párkrát šlehnout kopřivami do těch správných míst vyžene ty vyšinuté myšlenky z jejich hlav,‘ vysvětlila jedna žena, proč mnohé účastnice a účastníci shromáždění drželi trsy kopřiv.“ (http://www.eurasianet.org/node/66981)

Je zjevné, že moc gruzínské církve je enormní. Znamená to ale, že jí může projít cokoliv? Premiér Bizdina Ivanishvili dva dny po řádění homofobů v centru hlavního města spokojeně oslavil Den policie a na nádvoří ministerstva vnitra poděkoval příslušníkům za to, že ochránili shromáždění proti homofobii a včas rozpoznali, že životy a zdraví jejich účastníků a účastnic jsou momentálně přednější, než ochrana jejich svobody slova. O klíčové roli církve v celé události se nijak nezmínil.

Můžeme se bavit úvahami, zda mohla policie udělat víc, než napůl laxně čekat na průšvih, a když nastal, rychle si půjčit městské autobusy a spíš jen se štěstím dostat většinu demonstrantů do bezpečí. Podstatné je ale to, jestli viníci pátečních událostí budou stíháni a potrestáni, a to nemyslím jen samotné „zombies“, ale také ty, kdo k útoku podněcovali.

Pokud se nic nestane, bude to jasný signál, že Gruzie se neubírá směrem k relativně moderní a funkční demokracii, jak jsme si až donedávna naivně mysleli, ale zpátky do středověku.

Video útoku davu na autobus s aktivisty za práva sexuálních menšin:

Autentický popis událostí od jedné účastnice shromáždění proti homofobii (anglicky): http://pasumonok.blogspot.com/2013/05/the-day-god-died.html

, , , ,

  1. #1 Anna 28.2.2014 - 10.32

    Dobrý den, zaujal mě váš článek v cestovatelské rubrice, kde jste výrazně chválil gruzínskou pohostinnost a vřelý přístup k cizincům, který je v Gruzii neobvykle silný. Také jste pochválil dostupnost postních „veganských“ pokrmů. Z Vašich slov se mi zdálo, že se jedná o zemi, kde se mezi lidmi projevuje dobro a láska. Je možné, že tato pohostinnost a zároveň silné tíhnutí Gruzínců k pravoslavné víře může mít nějakou souvislost? A pokud tedy tomuto jinak srdečnému národu svědomí nedovoluje souhlasit s propagací homosexuality, nemají na to také tzv. lidské právo tento nesouhlas projevit? Nebo si za to zaslouží čiré opovržení? Svět je tak složitý a rozmanitý… Pro mě homofobie ani agrese proti homosexuálům není dobrou cestou, ale naopak „homofilie“ a jejich cílené zviditelňování, dokonce dávání za příklad, jistě není nutné. Tolerance je tolerance, ale nikoli souhlas. Jinak obdivuji vaši cestovatelskou odvahu a touhu po dobru mezi lidmi.

(nebude zveřejněn)