Velkochov slepic zblízka aneb jak to chodí v „továrně na vejce“

Dnešní velkochovy nejsou žádné hotely pro zvířata. Vypadají spíš trochu jako pracovní tábory – životní podmínky ubytovaných jsou mizerné, ekonomika provozu skvělá a zápachu si člověk obvykle všimne nejen uvnitř, ale i v okolí. O tom, jak řeší aktivisté Dětí Země provoz jedné takové „továrny“ na výrobu vajec, pojednává tento článek.

Blížíme se po úzké, klikaté a děravé silnici k obci Velký Malahov u Horšovského Týna. Nejezdí sem žádný autobus, a tak musíme jet autem. Velkokapacitní drůbežárna vypadá zdálky jako nějaká továrna nebo sklad, těžko si lze zvenku představit, že v hale žijí desetitisíce zvířat. Moji tři kolegové z Dětí Země sem jedou poprvé a ačkoliv znají klecové velkochovy z fotek a filmů, nevědí přesně, co je čeká. Je to jedna z těch věcí, které dobře poznáte teprve ve chvíli, kdy je uvidíte na vlastní oči.

Povinně jsme se navlékli do bílých ochranných plastikových plášťů, čepic a návleků na boty. Procházíme třídírnou kolem pohyblivého pásu plného vajec a vstupujeme do haly. Pozorujeme nekonečné řady klecí všude kolem nás, vdechujeme vzduch otrávený čpavkem uvolňujícím se z trusu a vnímáme neustálé hlasité kdákání, které prozrazuje, že v klecích jsou opravdu zavřené živé slepice. A není jich málo – v každé kleci kolem dvaceti, v celé hale pak necelých 210.000. Viděli jste už někdy 210 tisíc slepic najednou? Tady jsou všechny v jedné místnosti. Dokonalá noční můra všech opeřenců.

V  uličce občas běží volně slepice, některé se dokonce dostaly dolů do trusného sklepa. „Utíkají vám slepice,“ snažím se upozornit. „Aspoň mají svobodu, to vy přece chcete, ne?“ odpovídá intelektuálně nesmělý zřízenec drůbežárny a fakt, že slepice „na útěku“ bude mít těžko přístup k vodě nebo krmení, ho vůbec nedojímá. Filozofický problém, jestli je víc stresovaná slepice v kleci nebo mimo ni, je v této situaci spíš k pláči.

Nejsme tady na exkurzi – ostatně kdybychom se sem chtěli jako běžní lidé podívat, zřejmě bychom měli smůlu. Cílem naší výpravy je kontrola závazků vyplývajících ze smlouvy, kterou Děti Země s Českou drůbeží, firmou provozující toto zařízení, před několika lety uzavřely. Smlouva vznikla po mnoha letech lítých sporů o výstavbu farmy a mimo dalších významných závazků se Česká drůbež zavázala k jedné docela prosté věci – dodržet vyhlášku o technických požadavcích na stavby pro zemědělství.

Podle této vyhlášky má každá slepice nárok na 600 centimetrů čtverečních tzv. „využitelné plochy“ klece. To je plocha o něco menší, než list papíru A4. Do každé zde nainstalované klece se tak v souladu s vyhláškou vejde maximálně 20 slepic. Chceme tedy zkontrolovat, jestli někde není slepic víc, a jestli tím Česká drůbež neporušuje smlouvu.

Spočítat slepice v klecích není nic jednoduchého – hala je osvětlená jen slabými červenými žárovkami, slepice se vrtí a lezou přes sebe, navíc do některých pater se lze dostat jen šplhem po železné konstrukci baterie klecí. Boty v igelitových návlecích kloužou po okrajích kovového koryta a v klecích více vzdálených od žárovek není vidět skoro nic. Slepice jsou tak vystresované, že jim vadí i naše prostá přítomnost, ačkoliv se snažíme je neplašit.

Velkochov jede na maximální kapacitu. To znamená, že každý rok do klecí „naskladní“ tolik mladých nosnic, kolik je dvacetinásobek počtu klecí. Kontrola probíhá nedlouho po zahájení nového „turnusu“, a tak se na počtech slepic nestačí projevit úmrtnost. Je zřejmé, že zaměstnanci farmy nejsou schopni při plnění klecí odpočítat 20 nosnic a tak je někde 16 slepic, jinde třeba 25. Po objevení několika takových klecí opouštíme halu a svlékáme si igelity, ale moc se nám neulevuje. V kanceláři dáváme s vedoucím farmy inženýrem Červeným a jeho sekretářkou dohromady zápis. Upozorňujeme na to, že firma Česká drůbež nedodržením vyhlášky porušuje i smlouvu a kromě nápravy závadného stavu bude muset zaplatit smluvní pokutu.

Červený se rozčiluje: „V průměru jsou ty limity dodržené, při takovém počtu slepic je jasné, že je jich občas někde o pár víc nebo míň. Jste vy vůbec normální?“ Je pravda, že při kontrole smluvních závazků jsme opravdu důslední, ale v tomto případě se odpověď nabízí sama: „Je normální chovat živá zvířata tímto způsobem?

Po navazujících jednáních nakonec Česká drůbež zvířata přeskladnila tak, aby chov odpovídal vyhlášce a zaplatila smluvní pokutu 100.000 Kč. Na místě je otázka, proč chovatele, který porušil předpisy, místo aktivistů z Dětí Země nepokutovaly příslušné státní orgány?

Krajská veterinární správa, která má ochranu zvířat ze zákona na starosti, přichází do hry o rok později, a to v úplně opačné roli, než by důvěřivý občan očekával. Před ohlášenou kontrolou Dětí Země vydává „veterina“ pro Českou drůbež stanovisko, že kvůli epidemii ptačí chřipky do chovu nesmí žádné nepovolané osoby. Celá věc se shodou okolností řeší při kolaudačním řízení (velkochov byl totiž zatím jen ve zkušebním provozu). Veterinář Chromý z Domažlic sice nemá žádné silné argumenty, zato je neoblomný. Snaha diskutovat s ním o počtech slepic v klecích pak padá na zcela neúrodnou půdu.

Ptačí chřipka je zjevně zástupný důvod, proč nás do haly nepustit. Celkem přísná mimořádná opatření proti ptačí chřipce, která vydala Státní veterinární správa, totiž návštěvu osob v chovech drůbeže nijak neomezují. Na jednání je cítit zdejší přátelská venkovská atmosféra – vždyť i žoviální vedoucí stavebního úřadu oslovuje vedoucího velkochovu „Petře“ a vesele kolauduje stavbu, aniž by do ní vůbec vkročil.

Po následných jednáních s vedením krajské veterinární správy se daří prosadit alespoň přísný režim, za něhož veterináři kontrolu velkochovu jednou ročně dovolí. Letos se při kontrole objevuje znovu problém s více než dvaceti slepicemi v kleci, Česká drůbež to však tentokrát řešit nehodlá a nereaguje ani na doporučeně zaslanou předsoudní výzvu. O věci tedy zřejmě bude muset rozhodovat soud…

Jeden myslel na “Velkochov slepic zblízka aneb jak to chodí v „továrně na vejce“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *