Díl 24.: Duna
Černě ohořelé a šedě ohnilé pahýly dřevin, mezi nimiž tu a tam z bažin jakoby lehce čněly nápadné betonové kolosy ve tvaru beranidel, lemovaly naše propadávající se kroky až příliš dlouho. Ten kopec šedobílého písku nám přišel zprvu neuvěřitelný. Kill Bill byl celý nervés, protože jsme už dávno nikoho nepotkali a on se proto nemohl představit jako Prase. „Što éta, vaše vašnosti? Masový hrob, nebo písečná duna? Kde se vzala v klubku tasemnic sypkého matroše taková tuna? Nebo víc? Jsem čupr dekař na výletě, hrabě Kňour, vsypu si v kapsy sypký žhlý mour,“ překvapivě nevesele glosoval vjem náš přetrhdílař Kill Bill, jenž navíc od otce Fury chytl kapku rusofilství. Jen jsme mu letmo přihráli pár smutných úsměvů, ale smečovat se nedaly.
Na úbočí duny stálo do kruhu několik obřímích zrcadel. Nikdo z nás neměl dvakrát chuť vstoupit mezi ně. Kupodivu se po chvíli odhodlala Kikimorinka. Rozpřáhla ruce a bezvýsledně zkusila pár začátečnických zaklínadel z učebnice. Prosebně mrkla na Kukačku, ale z té jako by vyprchal všechen šmrnc.
Prase Klaus vzteky prudce zadupal do popílku. Ozvalo se zamňoukání. Klaus začal dupat víc a víc, Kukačka se napřímila a vyslala směrem ke Kikimorince fialovou kuželku. Její ocelové prsteny se náhle nažhavily do ruda a vystřelovaly blesky, jimiž nešlo zrcadla netrefit. Mačky v hojném počtu vběhly mezi nás jako tryskomyši, řvaly něco zlého v kočičině a ani se nemusel nad našimi šešulkami mihnout anděl s hedvábnými křídly a modrým pruhem na spodním okraji bílého hávu, abych si nevzpomněl na pohádku o emaři a jeho cestě do nebe. „A sakra.“
Na pověstné smutno jako po špagetách nebyl čas. Letka upírů záhy vyvstala z největšího zrcadla a to už bylo pozdě. Sborový řev maček a přeřvaný svistot uhrančivých křídel zabránil jakémukoliv našemu pohybu, beztak předem odsouzenému k utonutí v bažinách. Obrovský ryšavý upír zamířil přímo ke Kukačce a s hrdou ignorancí klišovitosti svého počínání perforoval její krční tepnu. Světlo, které vyšlehlo z jejích očí, oslnilo celé bažinaté údolí i kupu toxického popela. Sprintovala jako šílená na vrchol duny a šok z pohledu na fosforeskující cákance její krve bezděčně ulpívající na zrnkách spalin nám nedovolil ji hned následovat.
Vrávoravými kroky jsem ji dostihl až na samém vrcholu oné odporné sejpy. Díky chrochtotu pruhovaného pouštního červa pod mými mokasíny jsem si všiml, že stojíme uprostřed černého heptagramu, nápadně podobnému Kukačky kouzelnickému tetování. „Všechno bude v pořádku. Ztratíme se ve věčné tmě. Pojď se vysmát konci světa, krvinko,“ chrčela šeptem smyslů zbavená Kukačka. „Beru to jako kompliment,“ odvětil jsem automaticky nepřiléhavý nesmysl.
Těm sedmi krokům k ní se nešlo ubránit. Kill Bill a Prase Klaus něco křičeli, ale bylo to úplně jedno. Proměna Kukaččiných roztomilých žraločích zoubků v chrup obdařený dvěma dlouhými nabroušenými tesáky by nepřekvapila nikoho, kdo aspoň letmo přičuchnul k literatuře a filmu dvacátého století. Míra vášně propuknuvší v okamžiku, kdy mi špičky jejích zubů něžně rozervaly stěnu tepny někde na půli cesty mezi bradou a klíční kostí, hravě předčila pocity slepé spravedlnosti, jež ve volné chvíli neprobendila šanci bezohledně naddimenzovanou explozí vybombardovat vagón plný nácků. Nám známí pekelní démoni velcí jako baráci si to mašírovali rovnou sem, ale vypovědět, zda to vůbec někdo vnímal s přiměřenou vážností, by byl úkol náročnosti odpovídající provedení evaluace účinnosti časových opatření pro zkrácení doby šnorchlování v únavě, emocích a narovnání zhmotněného zmatku pomocí jakéhokoliv zkorodovaného bazmeku a nekonečného pružinového drátu.
(pokračování příště)