Pohádka o depresi II.


Minulá pohádka skončila tím, že se deprese sama sežrala. Ale jak už to tak v pohádkách i hororech občas bývá, není každý konec koncem definitivním. Stalo se totiž něco nevhodného a deprese se zase objevila. Nechceme vám zatajit, co nevhodného to bylo, ale jelikož to ani sama deprese přesně nevěděla, ačkoliv tušila, jaké elementy k jejímu vzniku vydatně přispěly, těžko si tady můžeme cucat z prstu.

Pojďme dál. Prostě tady byla. Chodila, kudy se jí zachtělo, ale nikdy neodešla dostatečně daleko, aby se jí dalo utéci. Často se stalo, že zahlédla krásu, vznešenost, tajemno, lásku a kdovíco ještě. To pomalu začala slábnout a skoro i mizet. Ale ouha. Stejně často se totiž stalo, že krása, vznešenost, tajemno a láska se na ní s opovržením ani nepodívaly. Deprese rostla a rostla, až byla veliká jak krám. Co naplat. Po čase se přeměnila v radostnou mánii. Neptejte se proč. Slova nezní. Lidé stárnou a zabíjejí krávy. Pod svícnem je tma. Duše nehoří a mozkem nezatopíš.

,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)