Díl 23.: Město bludných duší

Kolem nás se rozprskla kulička sněžného prachu a zase jsme stáli před tou zakletou pasáží. Všechno vypadalo jako kdysi, ještě před útokem didaktických transformací, který se stal Kukačce div ne osudným. „Co teď? Měli bychom zkusit někde zdulit alespoň jeden z těch pěti artefaktů,“ velmi věcně načala debatu Kikimorinka. „Show me love, baby! Pronájem kobyly na dobu určitou! V tom spočívá naše jedinečná šance, smrdutá a mokrá jako matracové chcance,“ vyzpíval ve své neuvěřitelnosti Kill Bill, nepřekonatelný hroznýšovitý pípšoň, který chvíli předtím vydatně cosi popíjel z ohmatané dvoulitrovky a už byl ožralý jak poma.

„Nesmysl. Kůň je věc movitá, protože není pevně spojená se zemí,“ jal se argumentovat Prase Klaus, který kdysi podvodem absolvoval obor Veřejná správa na Státní prasečí a zaječí univerzitě. Kukačka se podívala tak, jak to uměla jen ona, a všem zúčastněným bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Trochu jsem si promasíroval plecka namožená z té kupy schodů vedoucí z Kůňuďovo doupěte. Zpoza kulatého rohu přitančilo dítě s klíčem na krku: „V královském městě plném věží. Tam hledejte, vy šíbři, ale najdete ho stěží.“

„Pětkrát do města plného věží, které my, šíbři, najdeme stěží,“ zkusil jsem polopaticky štěstí u polopropustné přepážky na Muhehe Hauptbahnhof. Cesta by bez zpoždění trvala zhruba hodinu a třicet sedm minut. To město mělo zjevně své nejlepší časy dávno za sebou. Před nádražím tam u smutného šedého sloupu stál náš starý kamarád záchod Karel, jehož vyloučili z přepravy už asi tak 16 dílů nazad. Plakal, měl utržené splachovadlo, prasklou mísu a nesvítilo mu světlo. „Zachraňte se, dokud je čas,“ zabublal tiše, jako když ježek spí.

K tomu nás dojal pohled na trosky čnějící z bažinatého údolí, ze kterého se linula čpící modrošedá termální mlha, jakou by ani atěc Fura nevyčaroval za pomoci polelánu heřmánku nepravého prudce svařeného v příliš tichém oceánu s celou jímkou jatečních odpadů III. stupně. Bdělé snění nás na chvíli pomátlo. Nejraději bychom se totiž všichni zaželvili šmajchlovat do mušpetčího pelíšku pod krupičnou deku.

Ale „hledejte všemocné runy v dálavé zemi Muhehe…“ znělo z nějakého důvodu stále v našich myslích. Sedm dní a šest nocí jsme se měli plahočit bažinou, ale už druhý večer jsme v nebezpečně se pohupující brázdě potkali stín skunka Blbobřicha, jenž plul blátotečí na gauči jakoby nic a hrál na citrofon odpornou melodii, ze které se i jinak chrabrému Praseti Klausovi trochu zkřivil rypáček.

„Poté, co jste mi vyplenili kanál, nezbylo mi, než se přestěhovat sem. Celý můj život trávím na tomto gauči,“ zaskřehotal skunk a zakoulel očima, jako když se pojašený pubertální žralůček ve víru vášní marně snaží chytit do zubů svůj ocas pyramidálního tvaru. „Víš, hledáme artefakt,“ projevila skunkovi svou náklonnost Kikimorinka a sotva jsem si povšiml, jak u toho svůdně zamrkala, přišlo mi, že se propadám bažinou hlouběji a hlouběji.

„Nasedni,“ vyzval ji skunk a olízl si obočí. „Geld ist nicht alles,“ hlásal naprosto nesouvisejícně titulek časopisu mimoběžně letícího nad našimi hlavami a nám bylo jasné, že se tou situací musíme jaksi prohnípat. Najednou mi bylo skunka líto. „Omlouvám se,“ nevěřil jsem vlastní kušně pronášet tato slova. Skunk těžce zapádloval a naznačil nám, že jej máme následovat. Opatrně jsme vykročili na opačnou stranu a letmý překrásný záblesk úsměvu na Kukaččině tváři nám dal tušit, že se někde tímto směrem naskytne příležitost ukořistit jantarový karfiol…

(pokračování příště)