Díl 1.: Londýn & Brighton: Veganské ráje a miliony liber za šunty (+FOTO)

Zpoždění sbližuje

Technická závada v Eurotunelu, budeme mít minimálně hodinu a půl zpoždění. Cestující s třemi větrnými elektrárnami na pozadí nervózně přešlapují kolem autobusu. Mou pozornost již po několikáté poutá romská rodinka s pěti dětmi, a to ničím jiným, než svojí přítomností. Mají můj obdiv, s pěti dětma bych se do Londýna vydávat nechtěl. A to už vůbec nemluvím o permanentní péči o ně. Zatímco opodál mladý muž ve středním věku rozdává rady, jak přelstít tvrdý londýnský byznys s podnájmy a v které čtvrti se dá sehnat alespoň trochu obyvatelná místnost za 100 liber týdně, jiný muž sype své postarší spolucestující celý svůj životní příběh. Zpoždění prostě sbližuje, a to bez ohledu na to, jestli zrovna jedete do Londýna na návštěvu, nebo za výdělkem.

Sexy a anglicky

Kolem Buckinghamského paláce, kde si pro srandu fotíme prázdnou budku hradní stráže a omylem jedny středně vášnivé milence, přicházíme do Green Parku na chvíli odložit krosny notně zatížené mnoha dárky pro naše hostitele v podobě tradičních českých lahví s bylinným likérem německého vynálezce. Vítá nás totální jasno, velmi vzácné, jak nám později potvrdilo několik Skorolondýňanek. V tom krásnu všichni běhají, joggují, případně se přepravují po městě na kolech pekelnou rychlostí a sluší jim to. Po chvilce váhání mezi Cavendish square, Cavendish street a New Cavendish street úspěšně vyzvedáváme od kamarádky klíč od jejího bytu a jedeme metrem do čupr vymydlené viktoriánské čtvrti s bílými a cihlovými domky, kde byste se vajglu na chodníku nedohledali. Orientace v Londýně je snadná: všude jsou plánky všeho, všichni vám ochotně poradí, všichni umí stejný jazyk jako vy, zkrátka řádně se ztratit je skoro nemožné. Cestovat na západ může být někdy skoro až nuda.

Shithead a romantika za jeden večer

Vracíme se do metra, aneb po místním do „tube“. Vylejzáme na Camden Road a že Londýn je rozmanitý, je poznat na první pohled. Pankáči kličkujou mezi pouličními umělci a hipsteři se opírají o četné nezávislé a ještě víc alternativní kavárny a hospody. Dvacet minut pěšky a jsme u klubu The Unicorn Camden Live. Ani nezkoušíme zjišťovat místní ceny drinků a před hospodou pijeme z lahve křišťálovku z londýnského vodovodu. První kapela Shithead se skládá jen z kytaristy a bubeníka a oba do toho řežou, co jim síly stačí. Je to trochu na úkor jakéhokoliv jiného rozměru hudby, naštěstí žádný jejich vál netrvá přes 30 vteřin, takže je brzy vyřízeno. Hudebně mnohem lepší Nagasaki Birth Defect jsou o něco melodičtější. „Kdybyste náhodou šli k volbám, tak hlavně nevolte UKIP,“ nabádá zpěvák čtyřicetihlavé obecenstvo, aby neposlalo nácky k moci, což je v tomto prostředí beztak asi zbytečné. Nejlíp nazvučená, hudebně bezchybná a možná až trošku moc profi francouzská kapela Department of Correction je poslední, kterou jsme slyšeli. Na další nečekáme a jedeme autobusem na Trafalgar. Obsazujeme přední sedačky na horním patře doubledeckeru a užíváme si parádní nadhled nad potemnělými ulicemi Londýna. Dokonalá vyhlídková jízda za dvě libry něco. Den završujeme parádní romantickou procházkou kolem Temže, přes pěší most, kolem London Eye a Westminster Abbey.

Za veganskou pohorkou až na kraj světa

Valím brzy ráno pěšky hodinku a půl ulicema plnýma říčných cyklistů a parkama plnýma nenormálně krotkých veverek a ptáků na vlakové nádraží Victoria. Žmoulám zpáteční jízdenku do Brightonu v podobě šesti různých kartiček a spolu s menším davem cestujících hypnotizuju pragotron, jemuž se tu určitě neříká pragotron. Ještě čtyři minuty před odjezdem vlaku nikdo neví, z jakého nástupiště pojede. Jakmile blikne „platform 19“, všichni utíkají. Ale nikdo se nad tím nepodivuje – v tomhle městě totiž všichni pořád někam utíkají. Po hodince pohodlné jízdy už si vykračuju malebnýma brightonskýma uličkama zalitýma sluncem na oblázkovou pláž plnou lidí, racků a mořského šumu. Škoda toho mola, kde si člověk místo výhledů a moře užije leda stánky a atrakce bez jakéhokoliv ducha. Brighton Pier nebrat. Ochutnávám veganský úlet za 80 pencí jménem želé z červenýho rybízu ze Sainsbury’s a v jednu hodinu si v podnikové prodejně Vegetarian Shoes kupuju nejlepší (a taky nejdražší) veganský pohorky na světě Veggie Trekkers, přičemž doufám, že je nebudu muset příštích deset let zout. Mezi záplavou uměleckých galerií a veganských obchodů a restaurací nacházím odpaďák a s pohrdáním do něj vyhazuju svoje starý papírový křusky, v kterých jsem přijel. O patnáct minut později se vracím ke koši a zase je vytahuju, protože mi dochází, že v těch obrovských nových botách bych asi v Americe dost dobře nemohl řídit. Fotím mraky parádního streetartu, rozesmívá mě chlapík v tričku „Fat people are harder to kidnap“ a vracím se do Londýna.

Milion liber za šunty

Potkáváme našeho kamaráda z Gruzie, který se před pár měsíci přestěhoval do Londýna. Práci v gruzínské mutaci časopisu o přírodě a zemích světa vyměnil za job pokladního v Zaře. Na první pohled z toho není nijak nadšený, a to nejen proto, že tady nemá nikoho, kdo by mu vypral. Chybí mu gruzínská relaxovanost, nikoho tu vlastně zatím moc nezná, město je obrovský a přesuny vyčerpávající. „Jenom ten jeden obchod, kde pracuju, má obrat milion liber měsíčně. Přitom spousta z těch věcí jsou šunty. Nechápu, proč toho ti lidi tolik kupujou.“ Vzpomínám na mnoha lidem neznámé rčení o tom, že na kupní sílu některých lidí je i vesmír krátký. Procházkou po Hyde Parku míjíme Speaker’s Corner. K mému velkému zklamání tam ale nejsou žádní speakeři. Asi si šli koupit něco do Zary.

Jeden myslel na “Díl 1.: Londýn & Brighton: Veganské ráje a miliony liber za šunty (+FOTO)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *