Soudní tribunál v Kambodži: vlak, který vykolejil


Z centra Phnompenhu je to víc než půl hodiny jízdy tuk-tukem – vozítkem vyrobeným z motocyklu a otevřené konstrukce se sedadly pro čtyři až šest lidí, které funguje jako taxík, a je jedním z mála způsobů dopravy po městě. Míjíme letiště a nedaleko budovy současného velitelství armády odbočujeme ke vchodu do honosné a na místní poměry velmi neobvyklé budovy Zvláštních senátů soudů v Kambodži (ECCC – Extraordinary Chambers in the Courts of Cambodia)[1]. Ty byly zřízeny OSN a kambodžskou vládou, aby vyšetřily nechvalně proslulé zločiny Rudých Khmerů během jejich mimořádně krutého režimu v letech 1975-1979.

(psáno pro časopis PŘES)

NA NÁVŠTĚVĚ V KAMBODŽI

Jelikož jsem si nevzal novinářskou průkazku PŘESu, nezbývá mi, než se odebrat ke vchodu pro veřejnost. Zde jsou všichni návštěvníci důkladně prohledáni, musí odevzdat fotoaparáty i mobilní telefony, a v tu chvíli je mi jasné, že pořídit rozhovor s některým ze souzených Rudých Khmerů se mi asi nepodaří. Jedním z požadavků na umožnění vstupu je i slušné oblečení, ale dovnitř mě pouští i v šortkách. To je velké štěstí, protože své jediné dlouhé kalhoty jsem ztratil už v Saigonu.

Před prosklenou jednací síní je obří hlediště pro 482 lidí, které je ale i přesto plné, takže musíme čekat, než se nějaká místa uvolní a po poslední bezpečnostní kontrole jsme uniformovanými muži vpuštěni do klimatizovaného sálu. Dostáváme sluchátka se simultánním tlumočením jednání – na výběr je khmerština, francouzština a angličtina – a než se stačíme zorientovat v davu cizinců, novinářů, mnichů, studentů i nikam nezařaditelné veřejnosti, organizační tým nás vede na jediná dvě prázdná místa.

Případ, který se právě projednává, má číslo 002, a stejně jako je na počtu nul zleva vidět ambicióznost celého projektu, na velikosti čísla samotného je vidět jeho těžkopádný průběh. Za svých pět let fungování senáty odsoudily jediného člověka, a tím byl Kang Kek Ieu, přezdívaný Duch. Ten, jako jeden z nejvyšších představitelů vlády Rudých Khmerů, řídil věznici Tuol Sleng, kde bylo pod jeho vedením pozabíjeno a umučeno přibližně 15 tisíc lidí. Nejprve byl odsouzen na 35 let vězení, posléze mu byl trest změněn na doživotí.

Teď je tedy na programu případ číslo 002, ve kterém jsou obviněni čtyři lidé: Nuon Chea, hlavní ideolog a druhý muž Rudých Khmerů po Pol Potovi (samotného „velkého bratra“ nelze soudit, neboť v roce 1998 zemřel v domácím vězení), a dále další vrchní představitelé jednoho z nejkrutějších režimů v historii lidstva – Khieu Samphan, Ieng Sary a jeho žena Ieng Thirith, někdejší ministryně sociálních věcí.

Je teprve začátek projednávání případu, právníci hovoří o kontextu. Zatímco jeden z obhájců vysvětluje, že v letech vlády Rudých Khmerů de facto neexistoval soudní systém, a tudíž v té době nebyly platné žádné kambodžské právní předpisy, na základě kterých by bylo možné obviněné odsoudit, státní zástupce lapidárně odpovídá, že soudní systém neexistoval proto, že režim řízený obviněnými jaksi vyvraždil všechny právníky a soudce v zemi. K tomu dodává fakt, že by se jej beztak veřejnost těžko domáhala, když jedinou starostí většiny obyvatelstva násilím vyhnaného z měst na venkov bylo nezemřít hlady.

Po dvě hodiny, které jsme na jednání strávili, se vedla rozprava v tomto stylu. Jednoznačně odcházím s pocitem, že jsem byl přítomen velice důležité historické události. Jde ale skutečně o významný proces s vrahy, jejichž nelidskost je výjimečná v celosvětovém měřítku, nebo o zdařilou PR akci s hrstkou nemohoucích starců v hlavní roli?

CHUDÍ DOMORODCI A BOHATÉ RYCHLÉ ŠÍPY

Spravedlnost určitě není možné přepočítávat na peníze, nebo by se to alespoň dělat nemělo. Právo se u soudu obhájit a projít spravedlivým procesem je nezpochybnitelné. Řekněte ale obyvatelům a obyvatelkám Kambodži, z nichž třetina žije na hranici chudoby nebo pod ní, že náklady na zřízení a provoz tribunálu už dosáhly 150 milionů dolarů. Tedy ekvivalent celoživotních nákladů pro 4 tisíce takových lidí.

Takový Zvláštní tribunál pro Sierru Leone je na tom jen o málo lépe: stál 225 milionů dolarů a jeho síní prošlo 20 souzených. Objevily se zde sice některé špičky zločinného režimu, ale kolik lidí mělo, ať už tady nebo v Kambodži, na spáchaných zločinech osobní podíl? Tisíce? Desetitisíce?

Efektivita soudu vyvolává řadu dalších otázek: nepomohla by spravedlnosti v dané zemi spíš investice do běžného soudního systému, než financování těchto zvláštních senátů? A co vlastně dělaly západní země v době, kdy ke zvěrstvům docházelo, a co by udělaly dnes? Jak obstojí investice, díky které má člověk jako Nuon Chea příležitost na stará kolena před celým světem exhibovat s proslovem o tom, že se coby Rudý Khmer řídil láskou k vlasti, oproti nikým nepodporovaným bezejmenným aktivistům za lidská práva, kteří končí ve vězeních nebo na oprátkách tyranských režimů svých zemí?

Je to náš zbohatlický západní rozmar, ukazovat jako Rychlé šípy, že jsme „lepší než oni“? Nebo je výchovný efekt učinění spravedlnosti zadost natolik významný, že to za to stojí?

ZMRAZENÉ PŘÍPADY

Může mít kambodžská veřejnost díky tribunálu pocit, že beztrestnost neexistuje? Kromě toho, že o celém soudním procesu naprostá většina Khmerů neví nic nebo jen velmi málo, odpovědí mohou být i připravované případy č. 003 a 004. Vysocí představitelé současné kambodžské vlády se netají tím, že nechtějí, aby se nějaké další případy otevíraly. A úspěšně se jim daří blokovat vyšetřování i pohánění dalších hrdlořezů před soud. Kvůli překážkám v rozběhnutí dalších procesů odstoupil nejprve v říjnu 2011 německý soudce Siegfried Blunk, za necelý půlrok dopadl stejně jeho švýcarský nástupce Laurent Kasper-Ansermet.

NEHODA NA ŽELEZNICI

Co říci závěrem? Demokratická Kampučie padla před dvaatřiceti lety. Zvláštní senáty soudů v Kambodži, jejichž úkolem je stíhat zločiny Rudých Khmerů, vznikly před pěti lety. Je to necelý rok, co jsem v Phnom Penhu sledoval zahájení líčení s Nuon Cheem a jeho kumpány. A dnes? Dotyčný se může všem smát. Ve věku 85 let už mu dost možná může být jedno, jak to celé dopadne. A jeho kolegové a kolegyně mohou být úplně v klidu – vyšetřování dalších případů postupuje hlemýždími kroky, pokud vůbec. Ruská spisovatelka Marina Cvetajevová pronesla jednou slavný citát: „Spravedlnost je vlak, který má, bohužel, vždycky zpoždění.“ V případě kambodžského tribunálu je to spíš vlak, který definitivně vykolejil.


[1] Zvláštní senáty soudů Kambodže byly zřízeny v roce 2006 na základě dohody OSN a kambodžské vlády za účelem stíhání vrcholných vůdců Rudých Khmerů a osob nejvíce zodpovědných za zločiny spáchané v období jejich vlády. Na jejich chodu se podílí kambodžský i mezinárodní personál a soudci, a jsou proto řazeny mezi tzv. hybridní trestní tribunály, podobně jako například Zvláštní soud pro Sierru Leone.

, , ,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)