Lži, ropa a prachy


„Měla jsem pár volných hodin v Baku, a tak jsem se po tomto krásném městě šla projít. Vždy fotím. Během dvou hodin mě třikrát zastavila policie a chtěla vidět fotoaparát a to, co jsem nafotila. Fotila jsem běžné budovy, včetně hotelu, v němž jsem bydlela. Kdybych nakonec neukázala svůj diplomatický pas, zatkli by mě za fotografování v ulicích Ázerbájdžánu.“

(psáno pro Blog NESEHNUTÍ)

Tato úsměvná historka švédské poslankyně de Pourbaix-Lundin přednesená na lednovém parlamentním shromáždění Rady Evropy ilustruje politickou situaci v Ázerbájdžánu na lehké notě, ovšem stojí vedle mnohem závažnějšího výčtu. Do něj patří korupce, mučení, zaujatost soudů, političtí vězni, potlačování svobody shromažďování, sdružování i slova… Klan Alijevů vládne v Ázerbájdžánu tvrdou rukou již téměř dvacet let a bez ohledu na pozlátkové PR poháněné miliardami z vývozů ropy a plynu se na tom nic zásadního nemění. Ostatně, stačí si projít některé nedávné zprávy z Ázerbájdžánu (některé lze snadno najít v přehledu zpravodajství z jižního Kavkazu, který měsíčně vydává NESEHNUTÍ).

I proto se na lednovém zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy projednávaly dvě rezoluce týkající se lidských práv v Ázerbájdžánu. Malá odbočka – Rada Evropy je mezivládní orgán, který není součástí Evropské unie a je třeba si jej neplést s Radou Evropské unie. Účelem Rady Evropy, jejíž členskou zemí je i Ázerbájdžán, je spolupráce mezi evropskými zeměmi a jejich vládami v oblasti právních standardů a kulturní spolupráce, ale také rozvoje demokracie a ochrany lidských práv.

Jedna rezoluce se zabývala komplexním hodnocením současné situace v Ázerbájdžánu a byla přijata většinou 196 z 225 přítomných poslanců a poslankyň, druhá se podrobně zabývala tématem politických vězňů a obsahovala například seznam více než sedmdesáti z nich. Ta už naneštěstí přijata nebyla, mimo jiné z české delegace ji nepodpořil nikdo.*

Jak je vlastně Ázerbájdžán vnímán v Česku?

Ačkoliv je míra svobody v této zemi podobná, asi jako v Bělorusku, zatím se o tom u nás moc nediskutuje a české politiky a političky to zjevně významněji netrápí. Vzato odshora, žádné překvapení nás nečeká: Václav Klaus a Ilham Alijev si „potykají“ tu v Baku, tu v Praze a hlavním tématem jejich jednání je obchod. Na webových stránkách české ambasády v Baku se o lidskoprávních tématech také nic nedozvíme, zato zde najdeme informace o kurzu vaření v rezidenci českého velvyslance nebo o novém čísle ázerbájdžánského časopisu Historické osobnosti, které je celé věnováno Václavu Klausovi.

Přečtení blogu Jana Hamáčka z opoziční ČSSD ale také přináší spíš zděšení, než naděje. Směska shovívavých bonmotů a komplimentů jako „je až příliš jednoduché podlehnout emocím“ či „ázerbájdžánská ekonomika těší téměř nepřetržitému strmému růstu“ graduje v polopravdy a úlety typu „mezinárodní pozorovatelé (…) poukazují na určitý posun k lepšímu“ nebo „i my sami na takzvaném vyspělém Západě jsme čas od času konfrontováni s přetrvávajícím rozporem mezi našimi ideály a realitou všedního dne“.

Naneštěstí ázerbájdžánská ropa tvoří asi čtvrtinu toho, co si v Česku nalijeme do aut, a v tomto kontextu je nutné na chování a vyjadřování některých politiků a političek nahlížet. Ázerbájdžánští diplomaté jsou navíc velmi schopní a v komunikaci se zahraničními politiky mají proaktivní přístup.

*A proč čeští poslanci a jedna poslankyně nepodpořili výše zmíněnou rezoluci Rady Evropy o politických vězních? NESEHNUTÍ se jich na to zeptalo: výsledky dotazování zveřejníme v nejbližší době.

, , , ,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)