Krize klimatu na vlastní oči

Ačkoliv o ní čtete skoro každý den, pořád je tak nějak abstraktní. Desetiny stupňů Celsia, počty částic na milion, decimetry výšky hladiny. Počasí je sice v Česku už pár let trochu nepředvídatelné a vloni bylo sušší léto, ale to nás z míry nijak zvlášť nevyvedlo. Jsou ovšem místa, kde jsou důsledky klimatické krize mnohem viditelnější, a i když se nejedná o Dárfúr ani Kiribati, při jejich návštěvě — navzdory oteplenému klimatu — jednomu přeběhne mráz po zádech.

Odjet na delší dobu jen tak cestovat a poznávat přírodu a kulturu vzdálených civilizací je určitě jedna z nejlepších věcí, jaké se dají v životě podniknout. Zapomenout na environmentální problémy během třináctiměsíční cesty z Kanady do Kolumbie ale možné nebylo. Naopak: došlo mi, že až při přímém setkání s viditelnými dopady klimatické krize si člověk plně uvědomí, že míříme do velkého průšvihu.

Až příště vykvete suchobýl

Národní park Glacier — tedy „Ledovec“ — je součástí Skalistých hor a rozkládá se na hranici amerického státu Montana s Kanadou. Vyjíždíme do sedla Logan Pass, do výšky dva tisíce metrů nad mořem na kontinentální rozvodnici, tedy linii rozdělující Severní Ameriku na dvě oblasti: z jedné odtéká veškerá voda do Tichého oceánu, z druhé do Atlantického. V průsmyku začíná celodenní trek po stezce High Line Trail, populární díky množství vyhlídek a příležitostí k pozorování divokých zvířat. Jakmile projdeme úsek vedoucí po nepříliš široké skalní římse, necháváme za sebou hloučky výletníků a místo nich potkáváme hloučky kamzíků běláků neboli horských koz, občas nějakého sysla kolumbijského a také sviště brýlového. Po několika kilometrech nás začínají obklopovat pestrobarevně rozkvetlé „alpské“ louky a vidíme i medvědí trávu neboli suchobýl — bíle kvetoucí rostlinu, jež vykvete jen jednou za pět až sedm let. Nedaleko je volitelná odbočka na hřeben. A vyběhnout kilometr po strmém kamenitém svahu se vyplatí. Nahoře je totiž fantastický výhled na ledovec Grinnell. Záplavu štěstí ale doprovází sevření hrdla: až příště vykvete suchobýl, ledovec tady dost možná už nebude.

Ledovec bez ledovců

Zatímco před sto padesáti lety se v Glacieru dalo napočítat sto padesát ledovců, nedávno jich už zůstalo jen třicet sedm. Podle vědecké studie modelující vývoj zdejších ledovců do různých scénářů by ledovce ubývaly i za přirozených podmínek, ale mnohem pomalejším tempem. Za sto let by jich oproti dnešku stále přežívala nadpoloviční většina. Vlivem změny klimatu způsobené člověkem ale za patnáct let v parku nesoucím jméno Ledovec neuvidíme ledovec ani jeden. To je ale jen ten nejviditelnější dopad. Rostlinné habitaty se budou posouvat do vyšších nadmořských výšek. Výrazně se rozšíří pásmo zarostlé lesem, což povede ke snížení rozmanitosti flóry. Absence ledovců povede také ke zvýšení teploty vody v ekosystému, což negativně ovlivní vodní bezobratlé živočichy.

Padlí andělé

Postarším Priusem, jímž ve snaze zmenšit ekologickou stopu brázdíme anglofonní část kontinentu bez rozumně fungující veřejné dopravy, jsme urazili téměř 500 mil na sever. Jsme stále ve Skalistých horách, v kanadském národním parku Jasper. Po úzkých serpentinách se blížíme k hoře Edith Cavell, jejíž špička mizí v mracích. Hora nevyniká jen svou velikostí a výrazným pokrytím sněhem a ledovci, ale také tím, že je pojmenovaná po zdravotní sestře, která během první světové války zachraňovala životy raněných vojáků obou stran. Posléze byla za pomoc dvěma stům spojeneckých vojáků při útěku z Německem okupované Belgie zastřelena německou popravčí četou. Po krátké stezce se dá snadno dojít k malému ledovcovému jezírku s výhledem na ledovec pojmenovaný podle svého tvaru Angel (Anděl). „Když jsem tady byl naposled, byl mnohem větší,“ pronáší opodál stojící kluk v outdoorovém oblečení ke své přítelkyni a vystihuje tím krutou realitu. Před čtyřmi lety se nedaleko odsud utrhl ledovec Ghost (Duch), smetl silnici s parkovištěm a voda z něj zaplavila okolí. Byl to historicky největší zaznamenaný pád ledovce v Jasperu. A za několik let zřejmě zmizí i Anděl — ať už postupně odtaje, nebo také odejde s humbukem.

Falešná kalifornská znouzectnost

Kalifornie již pátým rokem zažívá největší sucho zaznamenané ve známé historii. Zatímco oficiální webové stránky kalifornského sucha přidávají na mapu státu stále tmavší barvy a původní adjektiva „abnormální“ a „závažné“ nahrazuje „extrémní“ a „výjimečné“, studie profesora univerzity v Los Angeles Glena MacDonalda předpovídá, že ze současného nejvyššího stupně sucha se v důsledku klimatické změny stane normální, dlouhodobý stav.

Stát se mezitím snaží vést kampaň za úsporu vody: hnědé seschlé trávníky prohlašuje za „zlaté“ a na mytí aut se hledí jako na plýtvání. Spotřebu vody v domácnostech se daří snížit průměrně asi o pětinu, nemluví se však o všech důležitých faktech. Například o tom, že zatímco všechny kalifornské domácnosti mají podíl na celkové spotřebě vody 4 %, tamní masný a mléčný průmysl spotřebuje téměř polovinu.

Nevěstin závoj v krizi

Po dni odpočinku u řeky v Národním lese Stanislaus vyrážíme do proslulých Yosemit. U brány národního parku čteme nástěnku. Překypuje upozorněními a varováními ještě víc, než na co jsme si zatím ve Státech zvykli: v okolí se vyskytuje mor, hantavirus a požáry. V Národním parku Sequoia, kam jsme měli namířeno, je prý tolik kouře, že i strážci parku mají doporučeno nechodit nikam pěšky. Zastavujeme postupně u dvou vyhlídek na spálený les. Požáry jsou běžnou součástí fungování zdejších ekosystémů a jejich potlačování může způsobit víc škody než užitku. S nárůstem sucha se ale zvětšuje jejich rozsah.

V úzkém Yosemitském údolí obklopeném vysokými skalisky zastavujeme u stezky vedoucí k vodopádu Brideveil Fall (Nevěstin závoj). Tenký pramínek vody padající z vysoké skály roznáší vítr na všechny strany, takže dolů už nedopadne ani kapka. Nevěstin závoj je letos tenký až příliš. Zaslechnu rozhovor návštěvníků stojících opodál:

„Vy sem asi jezdíte hodně často, že?“

„Jo, už jsem tu po padesáté druhé.“

„Wow!“

„A takhle málo vody jsem tady nikdy neviděl.“

Letos v zimě napadly v Yosemitech jen asi 2—4 % obvyklé sněhové nadílky. V informačním centru visí velká výstava o tom, jaké neblahé dopady bude mít změna klimatu na zdejší ekosystém. V cestovatelském týmu vedeme pochmurné debaty:

„Lidstvo je v krizi!“

„Prosímtě, a kdy lidstvo nebylo v krizi? Ve středověku? Za první světový války? Za druhý? A nebo za studený?“

Vzhůru na korálový ostrov…

Hlavní město Belize, nazvané prozaicky Belize City, je proslulé vysokou mírou pouličního zločinu. Z autobusového nádraží do přístavu proto jedeme raději taxíkem. Chci zajít do přístavního obchodu, ale nedaří se mi najít dveře. Až kolemjdoucí mě nasměruje k malinkatému zamřížovanému okénku, skrz které probíhá prodej, což potvrzuje zvěsti o zločinnosti. Nákup se trochu komplikuje, neboť čínská prodejkyně neumí anglicky ani španělsky. Nemáme ale ani tušení, zda bude na ostrůvku Caye Caulker něco k jídlu, a tak je lepší se předzásobit. Nakonec se daří nakoupit fazolové konzervy, krekry a místní rum — hlavní jistoty veganů cestujících po Belize s limitovaným rozpočtem. Čekání na loď si lze v přístavu krátit pozorováním poletujících kolibříků a také pelikánů, kteří se prudkým letem střemhlav vrhají pod mořskou hladinu pro něco k snědku. Po necelé hodině už místní pirát z Karibiku odvazuje loď, a zatímco se pokouší obluzovat severoamerické turistky, vyrážíme na ostrov, respektive na „caye“ — útvar vzniklý nánosem písečných a jiných sedimentů na korálovém útesu.

…kde čeká další neblahé zjištění

„Nechcete na šnorchlování?“ haleká rastafarián, sotva naše nohy dopadnou na vrstvu sedimentů. „A krmíte zvířata?“ ptáme se, výjimečně předem připraveni načtenými znalostmi. „No jasně, uvidíte jich spoustu! Jsou úplně domestikovaná!“ odpovídá nadšeně prodejce a tím nevratně ztrácí potenciální klienty. Na ostrově je jen jediná firma deklarující odpovědný přístup k životnímu prostředí. Jmenuje se Reef Friendly Tours a oproti ostatním je dvojnásobně dražší; přesto se zapisujeme na výlet. Pod vodou je toho na třech zastávkách vidět opravdu hodně i bez krmení: miniaturní žralok (zřejmě žralok vouskatý), rejnok, obrovská mořská želva a spousty druhů barevných ryb. A taky korálové útesy. Jenže ty jsou nenápadné, bledé, šedobílé, omšelé. Žádné barevné korály, známé z dokumentů National Geographic, se prostě nekonají.

Pomalá smrt

Donedávna měli vědci za to, že korály odumírají jen v blízkosti hustě obydlených lokalit v důsledku znečištění moře či jiného škodlivého lidského působení. Belizský bariérový útes, který se v délce tří set kilometrů táhne od Yucatanu až k Hondurasu, je na tom jinak. Belize je malá, neprůmyslová země s méně obyvateli, než má Brno. Příčiny bělení útesu je tak třeba hledat jinde. Americká organizace Wildlife Conservation Society zkoumala korály podél pobřeží Belize uplynulých deset let a dospěla k závěru, že k jejich postupnému odumírání vedou vlivy způsobené změnou klimatu: zvýšená teplota mořské vody, vyšší intenzita ultrafialového záření a častější bouře. Vybělování korálů je ale jen jakási první fáze, která značí „polomrtvý“ stav těchto prazvláštních bezobratlých živočichů. V tomto stavu jsou náchylnější k nemocem, ale mohou se z něj zotavit, byť velmi pomalu. Část korálů poškozených v roce 1998 hurikánem Mitch se prozatím zotavuje. Jak bude ale tento proces pokračovat za stoupající teploty oceánu, není jisté. Pokud jde o celý tisícikilometrový Mezoamerický korálový útes, jehož jsou belizské útesy součástí, poslední výzkum iniciativy The Healthy Reefs for Healthy Peopleuvádí, že jen 1 % útesu se nachází ve velmi dobrém stavu a dalších 8 % v dobrém.

Jezte leguány!

O dva týdny později kráčíme po hlavní třídě až k břehům jezera Ometepe. Zablácený a odpadky zanesený břeh sice disponuje dřevěným molem, ale přítomnosti lodní dopravy tady nic jiného nenasvědčuje. Jsme v nikaragujském koloniálním městě Granada a míříme na opačný konec jezera, odkud se dá plout po řece do přírodní rezervace Indio Maíz. Kolem pobíhajících koní a psů míříme k přístavní budově, ta je ale zamčená a opuštěná. Až za rohem objevujeme znuděného strážného, který nám potvrzuje to, co jsme tušili: všechny plavby jsou zrušené. A není to špatná zpráva zdaleka jen proto, že nás místo plavby po jezeře čeká celodenní trmácení se vyřazenými a přeplněnými americkými školními autobusy s přestupem v ne zrovna bezpečném městě Managua.

Plavby jsou totiž zrušené kvůli poklesu hladiny jezera už od roku 2014, kdy v Nikaragui začala sucha — konkrétně nejhorší sucha za posledních 32 let, která prozatím nekončí. Vypadá to, že částečnou vinu za ně nese hydrometeorologický jev El Niño, jenž přináší extrémní výkyvy počasí; zčásti ale sucha souvisejí se změnou klimatu. Nikaragujská vláda řeší problém svérázně: radí lidem, aby víc jedli leguány a zřídili si jejich domácí chovy. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na kubánskou vládu, která během ekonomické krize po rozpadu Sovětského svazu vysílala v televizi recepty na smažené grapefruitové slupky.

Kdo káže šetření vodou a sám ji vylévá

Stačí dvě hodiny jízdy autobusem a z malebné vesničky v horském údolí, kde chodí místní obyvatelé v tradičních krojích, se ocitám mezi desítkami mrakodrapů hlavního města Panamy. Panamský průplav je tady nejen „povinnou“, ale vlastně i opravdu zajímavou atrakcí. Skoro by jej člověk považoval za obdivuhodný výtvor lidské civilizace, kdyby nevěděl, že nemalá část proplouvajících lodí naložených stovkami kontejnerů jen vozí z jednoho konce světa na druhý věci mizerné kvality, které vlastně nikdo nepotřebuje.

Mimořádná sucha se netýkají jen Nikaraguy, ale celého regionu — Guatemaly, Hondurasu a samozřejmě i Panamy. Proto mě nepřekvapí, když si v novinách přečtu výzvu viceprezidenta správy panamského průplavu Carlose Vargase: „Nadměrná spotřeba vody a nedostatek srážek způsobily snížení stavu vody v přehradách Gatún a Alajuela, což ovlivňuje fungování průplavu. Apelujeme na obyvatele, aby využívali vodní zdroje s rozmyslem.“ To by se dalo považovat za zodpovědné vyjádření, nebýt jednoho podstatného faktu: zatímco veškeré obyvatelstvo Panama City a nedalekého přístavního města Colón dohromady spotřebuje denně asi deset milionů hektolitrů vody, proplutí jediné lodi průplavem spotřebuje 2,36 milionů hektolitrů vody z Gatúnské přehrady, kterou je nutné do systému plavebních komor dodávat. A ta ze dvou třetin skončí v moři. Panamský průplav přitom denně využije čtyřicet plavidel. A co na to vláda? Letos v létě dokončila megalomanský projekt rozšíření průplavu, který nejen zvýší maximální možnou velikost lodí a jejich počet, ale také zdvojnásobí spotřebu vody z Gatúnské přehrady.

U sebe začít, ale neskončit

Kalifornie se svým obrovským kapitálem sucho nejspíš nějak vyřeší. Buď se pokusí získat vodu z hlubších vrtů, nebo začne odsolovat mořskou vodu, případně recyklovat odpadní vodu — ostatně jeden kalifornský minipivovar už údajně z přečištěné odpadní vody vaří pivo. Co ale udělají chudí farmáři ve Střední Americe? Suchu čelit nedokážou, pokud samo neskončí — už teď je část z nich odkázána na potravinovou pomoc. A co udělají ohrožení živočichové, rostliny a krajina? A co uděláme my?

Psáno pro časopis Sedmá generace.