Kongo: Heart of Darkness


Uprostřed Afriky, přímo na rovníku, leží dvě Konga. Tomu menšímu a méně známému se podle názvu hlavního města říká Kongo-Brazaville a ani my se o něm tentokrát bavit nebudeme. V následujícím příspěvku nás bude zajímat to druhé, které je větší než celá západní Evropa a jmenuje se Demokratická republika Kongo. Jak přitom jednou poznamenala novinářka Markéta Kutilová[1], z tří slov tvořících název této země je pravdivé nanejvýš slovo „Kongo“.

(psáno pro časopis PŘES)

Rozsáhlé útoky na civilní obyvatelstvo ze strany mnoha ozbrojených skupin trvají v Demokratické republice Kongo (dále též jen „Kongu“) už roky. Dochází k nim zejména na severu a východě země, nejvíce pak v provinciích Severní a Jižní Kivu – tedy na druhém konci země, než je hlavní město Kinshasa. Přibližně 1,7 milionu lidí již kvůli zabíjení, loupežným přepadením, nepochopitelnému násilí a velice frekventovanému a brutálnímu sexuálnímu násilí vůči ženám a dívkám uteklo ze svých domovů, dalších téměř 500 tisíc lidí pak z důvodu konfliktu uprchlo do zahraničí. Ve spojení s velice špatnou infrastrukturou, zoufalou ekonomickou situací většiny obyvatel a zpravidla nedostupnou zdravotní péčí se nelze divit, že průměrná délka života v Kongu je o třetinu nižší než např. v Evropské unii.

Bývalá belgická kolonie přitom není bohatá jen na etnické skupiny, kterých zde žije přibližně 250, ale i na nerostné suroviny a přírodní krásy druhého největšího deštného pralesa na světě. I zde se potvrzuje, že za určitých okolností mohou být nerostné suroviny pro danou zemi spíš prokletím než přínosem.

Už na konci 19. století začali belgičtí kolonizátoři terorizovat místní obyvatelstvo požadavky na dodávku velkého množství kaučuku. Nucená práce, únosy, mučení, znásilňování žen a usekávání končetin lidem byly rozšířenou praxí. A stejně jako ani tehdy nevedl román Josepha Conrada s názvem „Heart of Darkness“, poukazující na temnou stránku evropské kolonizace, a mnohé další protesty evropských novinářů, intelektuálů a spisovatelů k zásadním změnám, nevedou k nim děsivé reportáže, dokumentární filmy a protesty nevládních organizací ani dnes.

NIKDY NEKONČÍCÍ KOLOBĚH NÁSILÍ?

Po vyhlášení nezávislosti Konga na Belgii v roce 1960, následném vojenském potvrzení anexe Katangy[2] a několika málo letech pokusů vzkřísit funkční státní zřízení se v zemi ujal moci Mobutu Sese Seko; hned poté, co zařídil vraždu dosavadního premiéra. Tento šílenec s čepicí z leopardí kůže na hlavě vládl Kongu neuvěřitelných dvaatřicet let a kromě snahy o kulturní návrat do předkoloniální éry (spojený například s přejmenováním země na Zaire) mu nic dobrého nepřinesl. Budování kultu osobnosti doprovázelo znárodňování půdy a podniků a jejich následná privatizace buď přímo do vlastnictví Mobuta, nebo některého z jeho stoupenců. S rostoucím počtem soukromých Mercedesů, tryskáčů, jachet a státem „jen tak“ natištěných bankovek padala v zemi nejen ekonomika, ale i morální rozpoložení.

V roce 1994, kdy propukla genocida ve Rwandě založená na nenávisti mezi kmeny Hutu a Tutsi, zasadil Mobutu coby podporovatel Hutuů (z nichž část páchala genocidu na Tutsijích) Kongu poslední ránu. Celkem dva miliony Hutuů totiž po ukončení rwandského masakru uprchlo za špatně střežené hranice Konga, přičemž mezi nimi byla i většina přeživších hutuských brutálních hrdlořezů, kteří za přetrvávajících přátelských vztahů s Mobutuem začali vyvražďovat Tutsije v Kongu. Brzy ovšem přišly ze Rwandy také tutsijské síly, které v roce 1997 svrhly Mobutua a dosadily nového prezidenta Laurenta Kabilu. Do konfliktu se zároveň různými způsoby začaly zapojovat i okolní země. Válka v Kongu trvala oficiálně do roku 2003 a přišlo během ní o život na pět milionů lidí. Šlo skutečně o tak závažný etický konflikt, boj o moc či zájmy o nastolení nového režimu v Kongu? Nebo byla válka záminkou, pod kterou bylo možné drancovat tamní přírodní bohatství?

NEROSTNÉ BOHATSTVÍ: VÝHRA NEBO PROKLETÍ?

Coltan, cínovec, diamanty, zlato, měď, kobalt, zinek a další nerostné suroviny nelegálně proudí z Konga i po oficiálním skončení války a stejně tak zde pokračuje i násilí páchané na civilistech. Řada ozbrojených skupin, které zde působí, deklaruje různé politické cíle. Pokud potkáte v Kongu někoho se samopalem, může reprezentovat například:

  • FDLR – milici rwandských Hutuů;
  • ADF – ozbrojenou skupinu teoreticky usilující o svrhnutí ugandské vlády;
  • Interahamwe – skupinu hutuských teroristů uprchlých ze Rwandy;
  • CNDP – tutsijskou milici bojující proti FDLR a deklarující zájem na ochraně tutsijského obyvatelstva (vůdce Laurent Nkunda byl v roce 2009 úspěšně zatčen, aby ho ve všech směrech nahradil Bosco Ntaganda);
  • Mai Mai – různé na sobě nezávislé lidové armády sestavené za účelem obrany obyvatelstva před ostatními ozbrojenými skupinami, přičemž některé z nich převzaly zhoubné zvyky armád, proti kterým měly bojovat;
  • LRA – Lord’s Resistance Army, pseudokřesťanskou bojůvku nechvalně proslulou zneužíváním dětských vojáků a známou především díky jejímu pomatenému vůdci Josephu Konymu[3];
  • vládní vojsko Demokratické republiky Kongo
  • a další ozbrojence, kteří se o deklarování ospravedlňujícího politického manifestu ani nesnaží, pročež zatím nedosáhli takové „slávy“, aby se dostali na tento seznam.

Vojáci všech těchto (a některých dalších) skupin vraždí, loupí, znásilňují, kradou, násilím ovládají doly a vydělávají na špinavém obchodu s nerostnými surovinami. Ty vyvážejí do tiše spolupracujících okolních zemí, které je díky nepřehlednému řetězci překupníků už legálně prodávají do světa. Díky tomu tak tyto suroviny končí ve vašem i v mém počítači a mobilu.

Jak by se dala tato situace řešit? Nejslibnější se zdála být konžská mise OSN – MONUSCO (dříve MONUC), která je s 20 tisíci vojáky největší a nejdražší misí OSN v jeho historii. Po 12 letech jejího působení ale nezbývá než konstatovat, že svá hlavní očekávání nesplnila.

Národní vláda nemá nejen prostředky, ale nejspíš ani dostatečný zájem o změnu, nadějná a nezkorumpovatelná politická opozice v Kongu zřejmě neexistuje a okolní země ze situace buď profitují, nebo si díky ní řeší své vlastní problémy, například vyhnáním nebezpečných ozbrojenců ze svého území do Konga. Pro země Západu je typický ambivalentní přístup, na jedné straně nepřímé, ale výhodné exploatace surovin a na druhé straně investice do humanitární a rozvojové pomoci. Jinými slovy, jde o typické pokrytectví spočívající v rétorice ochrany lidských práv a životního prostředí a zároveň přenášení lidskoprávních a environmentálních problémů do rozvojových zemí. Poslední zoufalý nápad vyzbrojit vesničany a umožnit jim tak efektivní domobranu je v daném prostředí příliš zneužitelný a nebezpečný.

Jedním z mála, kdo nabízí návrh řešení v podobě balíku konkrétních opatření, je mezinárodní organizace International Crisis Group. Adresáty jí před rokem vydaného doporučení jsou zejména konžská vláda, mise OSN v Kongu a vlády okolních zemí – Rwandy, Ugandy a Burundi. Navrhuje se konkrétní podoba vojenské operace mezinárodně trénovaných jednotek, které by ve spolupráci s misí MONUSCO a konžskou armádou dokázaly ozbrojené skupiny dostat pod kontrolu, odzbrojit je a ochránit civilní obyvatelstvo. Návaznými kroky by bylo převzetí kontroly nad územím konžskou administrativou a řízený proces návratu uprchlíků zahrnující aktivity postkonfliktního smiřování obyvatel Konga a Rwandy.

CO MŮŽEME UDĚLAT MY?

Z pohledu občanské společnosti se, jako obvykle v podobných případech, nabízí vyvíjení nátlaku na ty vlády a korporace, které jsou přímo nebo nepřímo odpovědné za to, co se v Kongu děje (informace o takových aktivitách najdete na následujících stranách v dalších článcích věnovaných v tomto čísle tématu Konga).

A z pohledu jednotlivce? Když mi naposled „odešel“ telefon, napsal jsem na Facebook, jestli se někomu funkční mobil neválí v šuplíku. Z asi pěti nabídek vzešel odhozený a nepoužívaný mobil značky „Ken Xin Da“ s televizí, tlačítky v arabštině a trochu nepředvídatelným chováním. Jeho původní majitelka získala láhev vína a hrdlořezové v Kongu nevydělali na coltanu obsaženém v mobilu ani halíř.  Zdá se vám to absurdně málo? Někde se začít musí.


[1] Velký rozhovor s Markétou Kutilovou naleznete rovněž v tomto čísle časopisu PŘES (č. 27).

[2] Katanga byl neuznaný separatistický stát po dekolonizaci Konga v letech 1960-1963. Ať už mělo opodstatnění pro jeho nezávislost národnostní nebo jen ekonomický charakter, situace trochu připomíná odmítnutí samostatnosti Abcházie po rozpadu Sovětského svazu (o tomto tématu se můžete více dočíst v časopisu PŘES č. 25 z roku 2011).

[3] Josephu Konymu a v současnosti vedené mediální kampani za jeho dopadení s názvem Kony 2012 se věnuje další článek v časopisu PŘES č. 27.

, ,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)