Jak udělat seminář na Kavkaze


Co provází snahu uskutečnit nadějnou výměnu zkušeností uspořádáním vzdělávacích seminářů pro neziskovky a občanské aktivisty a aktivistky v Abcházii a Gruzii? A co je obtížnější – opojné kavkazské tance, nebo smutné tance mezi žhavými politickými tématy?

(psáno pro Blog NESEHNUTÍ)

Nádražní hala v Tbilisi je celkem moderní. Drobným úskalím pro návštěvníka z daleka jsou jen digitální ukazatele odjezdů vlaků – texty jsou totiž v „červíčtině“. Snažím se přesvědčit osamělého muže v sáčku, aby mi prozradil nástupiště, z něhož odjíždí večerní vlak do Zugdidi, ale marně. Nakonec vítězí prostá logika – Zugdidi bude to slovo, kde první a třetí písmeno od konce vypadají stejně. A ostatně druhé a čtvrté taky. Usedám do kupé a za chvíli přichází asi padesátiletý spolucestující. A jelikož jsou si lidé ve vlacích tak nějak blíž, než normálně, začínáme si vzájemně sdělovat spousty osobních údajů a drobností ze života, díky čemuž mohu předvádět mé komické pokusy o ruštinu. Cesta utíká směrem k nestandardní hranici s Abcházií. Zemí, kterou kromě Ruska a tří dalších států nikdo neuznává a Gruzie ji považuje za své území, ačkoliv nad ním nemá žádnou kontrolu.

Tohle je fakt hlavní město? Vystupuju z maršrutky v abchazském městě Suchumi, Sukhum, nebo Aqwě – název si vyberte podle toho, odkud jste a co je pro vás politicky přijatelné. Zvláštní atmosféra: kouzelné pobřeží Černého moře, ulice skoro liduprázdné a spousty opuštěných budov. To ale není nic oproti takovému městu Ochamchira, kde je obydlený snad jeden dům ze čtyř. Důsledek krvavého konfliktu a čtvrt milionu uprchlíků – nebo chcete-li vnitřně přesídlených osob – z nichž mnoho dodnes přežívá v Gruzii v těžkých podmínkách. Odkud to zlo pramení? Ruská politika? Gruzínská politika? Nebo něco jiného? To by vydalo na zvláštní článek. Každopádně pro squattery by Abcházie byla ráj.

Během tří dnů toho chceme lidem z místních neziskových organizací a občanských iniciativ předat co nejvíc. Plánování a vedení kampaní, práce s médii, financování neziskových aktivit, využití sociálních sítí v kampaních… a večer ještě promítání dokumentárních filmů a diskuse. Na zúčastněných je chvílemi vidět únava, ale program je zajímá, je zjevné, že takovou příležitost nemají často, takže debata po filmech se občas protáhne skoro až k jedenácté večer.

Na semináři prezentuji kampaň z České republiky proti nelegálnímu kácení stromů, na níž jsem se kdysi podílel. Trochu podivným reakcím a neúplnému pochopení této případové studie se nelze divit. Oproti stále více se zaplňujícím evropským městům, kde pod tlakem developerů mizí stromy jako pohádkové postavy, je zde úplně opačná situace. Rozpadající se město v podstatě zarůstá přírodou.

Je 9. května a při třetím dni semináře máme trochu strach, kolik účastníků a účastnic nám na něm zbude. Už od rána místo „zdrávstvujte“ všude slyšíme „s prázdnikom“ a kolují zvěsti, že oslavy konce druhé světové války má doprovázet v centru města velká paráda. Zvědavost, jak se dají v občanských kampaních využít nová média a sociální sítě, je ale větší – zůstávají skoro všichni. Velká část lidí ze semináře je totiž třeba na Facebooku, a to navzdory tomu, že když chci chytit abchazský internet, musím si sednout s laptopem ke správnému oknu.

Po skončení seminářů si zúčastněné organizace mohou požádat o malý grant na svůj projekt a přihlásit svého zástupce či zástupkyni na studijní pobyt v ČR. „Jak vypadá formulář žádosti o grant?“ ptá se někdo. Chvilku hledám v počítači a promítám formulář na plátno. Chybička se vloudila, je to pracovní verze, kde je hned v nadpisu žlutě podbarveno „Gruzie/Abcházie“. To, že na konci června vybereme tři lidi z Gruzie a tři z Abcházie, jsme měli sdělit včas. Naše tlumočnice je duchapřítomná a elegantně si stoupá před projektor, ale je pozdě. Ti, kteří si toho všimli, to teď vykládají ostatním. „To je záměr, abychom se potkali s Gruzíny?“ „A odkud dostaneme víza – z Tbilisi?“ Otázky padají jako bomby na Bagdád a na tvářích přítomných je vidět rozčarování. Snažíme se vysvětlit, že nejde o nic víc, než že naše aktivity prostě probíhají v Suchumi i ve Tbilisi. Ale kdo ví, pro koho jsme teď klesli na úroveň gruzínských agentů? Takzvaná reintegrační politika Gruzie je jasně definovaná: nalákat obyvatelstvo separatistických regionů, Abcházie i Jižní Osetie, aby se chtělo znovu stát součástí Gruzie.

Poslouchat dlouho lektorský výklad je nudné, únavné a ostatně se často dá i víc naučit vlastní aktivní činností. Při mediálním tréninku rozdělujeme osazenstvo do skupin – některé píší tiskovou zprávu, jiné připravují cvičnou tiskovou konferenci a s několika vybranými jedinci jdeme natáčet rozhovor na kameru. Kolega zkušeně hraje televizního redaktora a já dělám kameramana. Dotazovaná účastnice poctivě popisuje svoje bezplatné poradenství místním seniorům a pomoc při jednání s úřady, které se je občas snaží obalamutit a nevyplatit jim ani nuzný měsíční důchod ve výši 500 rublů, z kterého se beztak nedá přežít ani týden.

„A opravdu je to poradenství bezplatné? Slyšeli jsme, že u vás v organizaci máte zavřené dveře a za nimi schraňujete peníze vybrané od klientů,“ ptá se kolega. „Ano, poradenství je naprosto bezplatné…“ vysvětluje bezelstně aktivistka, zatímco kamerou zabírám nápis „zavírejte dveře“ za jejími zády a paklík bankovek, který jsme tam před začátkem rozhovoru narafičili. Následné promítání natočených rozhovorů je samozřejmě nejen zdrojem budoucí obezřetnosti při skutečných televizních reportážích, ale i značné zábavy.

Kavkazská pohostinnost je proslulá a Abcházie není výjimkou. Hned druhý večer se na prahu našich pokojů objevuje domácí a zve nás na skleničku domácího vína. Hodiny v příjemné atmosféře ubíhají a dle tradice probíhá pronášení přípitků, které mají při konzervativnějších příležitostech pevně dané pořadí, na co se připíjí. Třeba na Boha nebo na „ty, kteří tady s námi teď nemohou být“. Kolega se ujímá slova a připíjí na to, aby se, ať už to bude kdekoliv, mohl potkat se svými přáteli z Gruzie i z Abcházie v míru u jednoho stolu. Pan domácí v rámci tradice nemůže moc protestovat, ale nějak reagovat zjevně musí. Následujících deset minut chrlí natolik prudký monolog, že naše tlumočnice nestíhá překládat (a to je opravdu dobrá). To málo, co se posléze dozvídáme, nám stačí. Třeba to, že Gruzíni jsou údajně vrazi malých dětí. Od té doby, když se bavíme na veřejnosti, místo „v Gruzii“ raději říkáme „v té vedlejší zemi“.

Třídenní seminář v Suchumi končí. Nejen, že s radostí reflektujeme veskrze hodně pozitivní zpětné vazby účastníků a účastnic z jimi vyplněných dotazníků, ale máme pocit, že jsme jim předali spoustu informací a že řada z nich je nadějí pro zdejší občanskou společnost. S velkou úlevou se odebíráme na závěrečný večírek, kde se nám kromě spousty příjemné neformální konverzace dostane i první lekce abchazských tanců. Na druhém konci sálu má večírek větší skupina převážně starších pánů v oblecích. Dozvídáme se, že to jsou lidé z místního ministerstva vnitra. Kolem půlnoci akce končí, jdeme se ještě projít na pláž a rychle se vracíme z euforie do reality. Celý zbytek večera nás doprovází dva „týpci“ a důkladně dbají o naši bezpečnost.

Seminář v Tbilisi už je snazší, víme trochu, co můžeme čekat. Účastníci a účastnice mají věkový průměr asi dvojnásobný, než v Abcházii, a působí dojmem, že mají z neziskovek mnohaleté zkušenosti, působí spíše na vedoucích funkcích a tak trochu váháme, proč se sem vlastně hlásili. Brzy se ale ukazuje, že to tak úplně není a většina toho, co pro ně máme připravené, jim bude k užitku. Zdejší realita je také znatelně bližší té naší – existují tu jak problémy s kácením stromů ve městech, tak třeba přebujelý automobilismus v ulicích Tbilisi. Máme ale i dost jiných témat k debatě – jsou tu zástupci a zástupkyně organizací zabývajících se lidskými právy, uprchlíky, ženskými právy, sociálními otázkami, mládeží…

Opět informujeme o možnosti získat malý grant a přijet do České republiky na stáž. A tentokrát hned na začátku výslovně dodáváme, že stejně tak přijede několik lidí z Abcházie. Člověk nemusí umět rusky ani gruzínsky, aby si dokázal zaznívající polohlasné reakce volně přeložit jako značně ironické „hm, super…“

Gruzínská pohostinnost si s abchazskou nijak nezadá. Po jedné společné večeři konané ještě před seminářem, které se účastní několik novinářů a lidí z mezinárodních organizací, platí celý účet zástupce naší spolupracující gruzínské organizace. Pracuje jako vysokoškolský učitel a ačkoliv útrata není nijak velká, tvoří nejmíň polovinu jeho platu. Ale nedá si to rozmluvit. Vůbec nijak.

Na závěrečném setkání po semináři v Tbilisi zkoušíme pro změnu gruzínské tance a trochu myslíme na to, jestli nás největší tanec nečeká, až přijedou do Brna lidé z Gruzie a Abcházie. Ale vybrali jsme si problematický region, tak to budeme muset diplomaticky zvládnout. Naším cílem není sbližovat lidi ze znepřátelených území. Chceme podporovat rozvoj neziskového sektoru a jeho veřejně prospěšných aktivit v obou zemích, nebo chcete-li regionech. A příště třeba v Čertově Roklině, když na to přijde. Ale pokud zároveň napomůžeme tomu, že někteří aktivisté z Abcházie i Gruzie najdou cestu ke společné komunikaci a třeba i spolupráci, budeme šťastní. Moc :-)

Odkazy:

Projekt podpory občanských iniciativ na Kavkaze

Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ

, , , ,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)