Varují před billboardy, podvody i hrušňovou rzí


(článek na stránkách týdeníku Sedmička)

Prudí? Nebo jen mají zájem o věci okolo. Do všeho mluví? Nebo jen upozorňují, že se někde stala chyba. Jsou rádi středem pozornosti!? Nebo jen sepisují petice.

Sedmička nabízí příběhy čtyř lidí, kteří se nesmířili s tím, co jim pánové nahoře naplánovali a rozhodli se upozornit na jejich nesmysly, bojovat proti nim a někdy se jim je podařilo i z gruntu změnit. Stojí za vším Marek? Devětadvacetiletý muž má něco společného snad s každým skandálem, který hýbe Plzní. A nejen jí. Nebojí se říct pravdu, nebo jen sbírá politické body pro plánovaný vstup do velké politiky? Už teď by podle neziskové mediální společnosti, která zveřejňuje významné utajované a často vládní dokumenty, mohl mít přezdívku Mistr WikiLeaks. Nebo Pan Prudič. Kauza na skandály prolezlé Právnické fakultě v Plzni už ho nezajímá. Odchází.

„Ukázalo se, že školu dále povedou lidé spojení s neprůhledným udílením titulů,“ myslí si Marek. Čtvrtý ročník už nedostuduje. „Nestojím o titul od lidí, kteří poškodili fakultu i vysokoškolské vzdělání jako takové. Podám si přihlášku na školu do Olomouce a do Brna,“ tvrdí Marek, kterého živí vytváření a provozování webových stránek s rozličnou tematikou. „Nejčastěji právní,“ dodává. To co se na škole naučil, už mu stačilo, aby bezplatně pomáhal těm, kteří o pomoc požádají. Sepsal žalobu za knihovnici Soňu Brůhovou, která měla problémy se svými nadřízenými v plzeňské vědárně. Nyní ji Marek bude zastupovat před soudem. Inicioval sepsání petice na protest proti zbourání Domu kultury Inwest. Obchodní centrum Aréna nemá podle něj v centru Plzně co dělat. Společně s kolegyní Barborou Ottovou se mu podařilo sehnat už více než osm tisíc tři sta podpisů. Stojí za nimi plzeňští památkáři. I řada osobností české architektury. Naposledy jejich snažení podpořil i známý pražský architekt David Vávra.

„Měla by být vypsána mezinárodní soutěž s kvalitní porotou na diskutované území, které přesahuje regionální mantinely,“ cituje Marek z dopisu, který Vávra také poslal na plzeňský magistrát. Momentálně má na mušce ředitele Národního parku Jana Stráského. Minulé pondělí na něj podal trestní oznámení, potom co Stráský dost neobratně vysvětloval použití chemie při hubení šumavského kůrovce. „Stráský nejprve popíral, že by příkaz vydal, nakonec se ukázalo, že nařídil použití zakázaných pesticidů sám již začátkem dubna,“ tvrdí.

Zastavil průtah Roudnou

Jedenáct let vytrvalého boje, v němž se snaží odvrátit, aby magistrát přes Roudnou postavil spojnici mezi centrem města a Lochotínem. Hodiny a dny, které ho to za tu dobu stálo, už nikdy nespočítá. Byly by jich nejspíš stovky. Doma má obrovské šanony, které jsou plné informací. Ale času nikdy nelitoval, navíc se mu jeho práce daří. Občanské sdružení Roudná stavbu spojnice úspěšně již léta odvrací. Denk je vystudovaný geodet, i když se teď živí výrobou smaltovaných šperků, tak se v mapách a technických výkresech vyzná výborně. Sám říká, že kdyby byl přesvědčený, že silnice Plzni pomůže, z Roudné se odstěhuje. Dům, kde se narodil, by město zbouralo, on by dostal náhradní bydlení.

„Ale pro Plzeň není dobré řešení,“ tvrdí. Důkazem je i fakt, že město své plány jak postavit silnici pořád mění. Podle původního plánu měla nová spojnice vést Roudnou už před povodní v roce 2002 a její součástí byl protipovodňový val. „Kdyby stavěli podle původního plánu, voda přeteče val, ale nemohla by zpátky. Nevím co bychom na Roudné pak dělali,“ říká Denk. Město si nyní nechalo udělat posudek vlivu na životní prostředí. Projekt už jednou takovým posudkem neprošel. Otázku, jestli má proti problému bojovat, jestli to není jen ztráta času, si klade často. „Pořád se přesvědčuji, že určitě ne. Negativně by to ovlivnilo tisíce lidí z Plzně. Navíc tahle kauza Roudeňané dost stmelila, našel jsem si hodně nových kamarádů, se kterými jsme začali Roudnou zkrášlovat,“ tvrdí.

„Ekoterorista“ Hyťha

Co se zákonů na ochranu životního prostředí týká, není v Plzni přísnějšího dohlížitele na jejich dodržování. Martin Hyťha – místopředseda ekologické organizace Děti Země. Sedmadvacetiletý vegan a student sociální prace na Pedagogické fakultě v Plzni vstoupil do Dětí Země před deseti lety. „Chtěl jsem něco aktivně dělat pro životní prostředí a Děti Země mně imponovaly jasným názorem a nebojácností,“ argumentuje. Momentálně pobývá v postsovětské Abcházii, kde má na starosti rozvojový projekt.

„Učíme tu místní lidi, jak efektivně řešit ekologické a lidskoprávní problémy, jak jednat s úřady a politiky, jak pořádat veřejné akce, vydávat časopis,“ jmenuje. Do Abcházie ho vyslalo občanské sdružení Nesehnutí. Za svoje nejvýznamnější domácí aktivity považuje kampaň proti velkochovům hospodářských zvířat, hlavně slepic. Ten regulují směrnice přijaté Evropskou unií. „Směrnice jsou pro velkochovatele závazné, ale oni je často nedodržují,“ vysvětluje. Vedle toho bojuje proti spalovně v Chotíkově. „Jakmile se postaví spalovna, tak sběr, recyklace půjdou stranou, a navíc tu máme další velký zdroj znečištění obzduší,“ uvádí. Jako první začal protestovat proti stavbám nelegálních billboardů u silnic.

„Firmy si jepostaví většinou načerno, takže jsou pro motoristy mnohdy nebezpečné. Navíc billboardy hyzdí krajinu, navíc úplně zbytečně,“ doplňuje. Známým se stal vítězstvím v soudu s českou vládou. Jen díky němu se lidé nemusí obávat, že by měli problémy s letním bivakováním v chráněných krajinných oblastech.

Pozor na hrušňovou rez

Rez hrušňová – cizopasná houba, která napadá listy ovocných stromů. O této chorobě už se asi musí zdát současným i dřívějším městským zastupitelům. O jejím nebezpečí je chodí na pravidelná zastupitelstva informovat Miroslav Hlaváč, který ale sám o sobě říká, že je Rušikvas. Tak se prý jmenoval jeho kamarád polesný, který měl v lese rád pořádek. „Stejně jako já,“ doplňuje.

„Nakupujeme drahé ovoce v supermarketech a stromy v našem okolí necháme zemřít,“ zlobí se. Muže, který odmítá prozradit svůj věk, lze na ulici jen těžko přehlédnout. Oblečení je obnošené, často ušmudlané. Na hlavě umolousaný kloubouk, který přidržuje gumička pod bradou. Pod něj se stěží vejdou dlouhé husté vlasy slepené v jeden neforemný cop, lépe řečeno dred, který čouhá zpod klobouku. Tvář je zarostlá a nemytá, v ústech zbyl poslední zub a oteklé dásně. Rušikvas je také pravidelným návštěvníkem redakcí plzeňských novin. Nemine týden, aby se na dveře redakce Sedmičky neozvalo charakteristické zaklepání. Nabádá redaktory, aby upozornili na nemoci ovocných stromů a choroby včel. Vždy si vyžádá tužku a papír, na který kostrbatým písmem sepíše svůj problém nebo báseň.

„Ne všichni lidé jsou andělé, zchladí si na vás žáhu, radostí jim cukají jejich ústní koutky, že si na vás beztrestně mohli ukojit své sadistické choutky,“ glosuje Rušikvas svět, který se mu zdá zbytečně krutý, a proto se ho i v pokročilém věku snaží měnit. Celý život pracoval jako dělník v lese, prý studoval i na dvou vysokých školách, ale díky lidské závisti je nedokončil. Při vyprávění často přeskakuje od jednoho tématu ke druhému. Všechny vyprávěnky ale končí u přírody, lesa a dlouhých procházek. Často také hovoří o ženách, i když se žádnou nikdy nežil, neboť je ryzím platonikem.

„Já milovat jsem také chtěl, ba mnohou dívku měl jsem rád, však jinou cestou musel jsem se dát, je dovoleno vždy, jen platonicky milovat,“ veršuje. Když potom z redakce odejde, v místnosti po něm zůstává silný odér. I po větrání, dá znalci poměrů jasně na srozuměnou, kdože odsud právě odkráčel. Ano, byl tu Rušikvas!

Pavel Pechoušek

,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)