Díl 32.: Šlamastyka v archivu


S plátěným sáčkem v náručí jsme vytančili z Krasohradu. „Dyť to chutná jako mejdlo,“ pronesl jsem u prvního a posledního sousta zeleného plodu. „Šmankote, nech to! To je naše zatoulaný vovoce!“ zatarmazila mě Kukačka. „Však to byl jenom takovej frcek…“ omluvně jsem zašuměl a raději převedl řeč stranou: „Tak kdepak najdeme pořádný cambus?“ Ale snaha navázat na nedávné úspěchy v hledání potřebných artefaktů se nesetkala s velkým nadšením. „V archivu,“ řekla po řádné chvíli ticha rozhodně Kikimorinka a její levé oko několikrát jen tak bezděčně změnilo barvu. „V archivu?“ podivili jsme se sborově.

„Hej nám čórli motokolo!“ zakvílel darmošlap Kill Bill a zatroubil na vuvuzelu jako čamrda. „To máš z toho, žes ho nedbale zaparkoval kdovíkam,“ přihřála si na můj účet na dřívkáči kysnu Kukačka a já začal tušit, že z průšvihů dneska nevyjdu. „Co v archivu? Pořádný cambus bych hledal na docela opačném konci světa,“ pokusil jsem se opět trapně odvát řeč. „Třeba v Portugalsku, zacáluju dvacku a s egelitkou podtácků půjdu si pro facku,“ rapoval Kill Bill hitovku z předloňského mistrovství trapu v Astaně a bylo znát, že ho to motokolo pořádně vzalo. Kukačka se mezitím jenom na chviličku zasoustředila, z kapsy vytáhla prapodivný klumprt a zmáčkla jediné tlačítko, které na něm bylo. Odnikud přiběhla vikuňa. A zavelela: „Маған жазыл!“.

„To se jako máme pišišit pěškobusem?“ otráveně zaremcal Prase Klaus a mít po kopýtku volný polstrovaný pařez, okamžitě by se na něj mistrně uvelebil a zahájil jednočlenný protestní piket. „No fakt, co se tam budeme mrsit jako?“ přikreslil jsem polopřímku na kvazigraf skepse. V tu chvíli se vikuňa zastavila, aby se napásla, což nám umožnilo zkonzultovat celou věc s nedalekým zelinářem. „Jmenuji se Pan Čočka,“ řekl zelinář a než se znovu nadechl, Kill Bill zanotoval svůj evergreen: „Já jsem Pan Prase, chro chro to je mi ty koni náhodička,“ ale ztichnul, jakmile mu Prase Klaus naznačil pohledem, že jestli nepřestane, nastane nemalé čoromoro. „Nemáte náhodou jantarový karfiol?“ vyhrknul jsem při pohledu na lísky přetékající brukvemi, šruchou a badridžány. „Ne, ale vím, kam tím míříte,“ šibalsky nadzvedl koutek Pan Čočka. „Do arxivu, že? Pro pořádný cambus.“

„Do arxivu? Ten kořenáč má slang jak nějakej starej hekr z Petěrburgu,“ nedůvěřivě pronesl Prase Klaus, ale Pan Čočka jako by ho neslyšel. „Chachá, tam bude cambus, to jste neviděli. Mladí sliční archiváři, džbány archivních vín… těšte se.“ Kikimorinka se při slovech o archivářích pousmála a já jí zpražil pohledem typu „Oh, come on, really?“ vyjádřeným takovým pokrčením obličejových svalů, až jsem se na chvíli zalekl, aby mi to nezůstalo. „Vy jste mi ale partička, že vám dám zdarma kyselé zelené rajče,“ pokračoval přemile Pan Čočka. Jakmile jsme ale naznačili, že hledáme drobné, zatvářil se nakvašeně jak okurka dobrá na kocovinu.

Napasená vikuňa mlčky zavelela k odchodu. „Ciao, bambino!“ zahrdlil Kill Bill Panu Čočkovi na rozloučenou a pochybovačně jsme se vydali na pochod, na jehož konci na nás pod nánosy starého prachu a tíhou nezdigitalizovaných svazků hustě popsaných dávno zapomenutými písmy možná čeká pořádný cambus…

(pokračování příště)

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)