Díl 30.: Dance or die

V náručí jsem třímal öbrovskou kysnu. „Že tě kissnu?“ napadla mě prostopášná slovní hříčka, kterou jsem si raději nechal pro sebe. Mí souputníci a souputnice už měli velký hlad. Zašli jsme do nedalekého fast-foodu Funky Fish a naporoučeli si. Polévka Prasete Klause byla tak dobrá, že si jí vylil do klína. Na tarielku mu ale vzápětí přistál vepřový vrabec a olbřímí porce kolínek s lososem. My ostatní jsme byli poněkud střídmější – nakrájel jsem velký babak na krajíce, aby se k němu dala ukusovat výtečná vypečená brukev.

„Dala bych si taky vypečenej lemoun,“ utrousila Kikimorinka pokoutně a naznačila tak neustálou nutnost držet se naší mise. „Fakt je, že nám krapejtek došel směr,“ odvětil jsem citlivě. „Skoč do zdi!“ zapudil mě Kill Bill, který mocně popíjel Mastroianni, hulil Bidis a pěl prastarou hitovku od Harleje – „…žhavá je čára osudu!“ V tu chvíli bylo o dopravním prostředku rozhodnuto. „Bez náznaku nudy přejdete zrádné duny, v mlhavém hradu sklopíte bradu,“ opakoval Prase Klaus zaříkadlo, až se pan vrchní Melouč přiklonil k našim taléřům a polohlasně odvětil: „Chystáte-li se snad do Krasohradu?“

„Já jsem prase, synátore z hor,“ zakamufloval Kill Bill. „Jmenuji se Ričrd,“ odtušil v souladu s lokální společenskou etiketou Melouč. „Já jsem přece prase,“ utrousil Prase Klaus smutně a bez ambicí do svých kolínek. „V Muhehe usídlil se veliký had, narozdíl od vás má neustále hlad, otočte čela svá směrem čelem vzad a vyražte šupem směrem Krasohrad!“ pronesla v lehké hypnóze Kukačka. „Kudy tudy?“ obrátil jsem se na Melouče pochopiv, že to bude teprve ten správný hrad.

„Tý oblasti se říká Vybydlenej paradise. Vezměte to zkratkou, ale časové úspory ukáže až čas. Za Špilasem šmikmo doleva a pak pořád do kopce,“ vykecal nám Melouč svou veškerou životní moudrost v očekávání trapného dýška ve výši zhruba dvacet tetri. „A Ričrde, můžeme si u vás na pár dnů schovat tuhle öbrovskou kysnu?“

Nakopl jsem motokolo a ten báječný řezavý zvuk stáda ržajících koní nám dodal odvahy. Zatímco se v přívěsu pohodlně uvelebil Prase Klaus dojídající z papíru svůj příděl a s ním i Kikimorinka (tou dobou už nosila okované i texasky a na pohodlí nic nedbala), Kukačka se statečně poskládala do nevelké sajdkáry a pronesla: „Tak, teď už ty nohy neodskrčím.“ A Kill Bill? Ten už beztak na něčem frčel.

Na parkovišti před Funky Fish po nás zůstal jen pruh doutnajícího asfaltu a pronikavá vůně damiány z čeledi mučenkovitých.

(pokračování příště)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *