Díl 29.: Hrad


Rádoby nepozorováni jsme propluli postranní brankou a páternosterem vystoupali až do vstupní haly oné zdánlivě opuštěné kameninové stavby. „Takovouhle návštěvu bych tady opravdu, ale opravdu nečekal,“ s úsměvem pronesl zlý panovník hlasem přeslazeným tak, jako když si pomatenec zalije drcené homole fruktózy medem a rozmixuje je ve šlehačkovači s vápnem bělenou sacharózou a plnou džezvou třtinového extraktu.

Bělovlasý stařec s knírkem v červených trenclích s bílým proužkem třímal v ruce tenisovou raketu, která alespoň částečně zakrývala nevkusné různobarevné skvrny od merendy, jimiž by se mohlo pyšnit jeho běloskvoucí tílko na soutěži krásy špindír. „Bum darum šaka laka, já jsem Prase Klaus a kdo jsi ty?“ vrátil se had rodu Boa Kill Bill ke svým věčným trikům. „Mlč, slizoune, já jsem Klaus,“ ohradil se Prase Klaus, jenž si už stačil odvyknout neustálému narušování jeho svébytnosti. „Já jsem Klaus,“ řekl uraženě zlý panovník a luxusně vybavenou místností nasvícenou žárovkami náramné velikosti na chvíli zavládl malý zmatek.

Zahleděl jsem se do empírové knihovny a spatřil jeden titul vedle druhého. „Nikdy jsem neměl v úmyslu psát cestopisy,“ pronesl pokecaný tenista a jal se hnedka spřádat své silonové pavučiny: „Jako doma, dětičky, jako doma,“ zaševelil mlsně a s tím jsme se uvelebili na hebkou předložku z leopardí kůže. Na základě dědovo lusknutí přiskotačil Mekl a servíroval děravé latté s výrazně laxativními účinky.

Probudil jsem se pod oknem. S pocitem, že dýchám vodnatým žaludkem, myslím spálenýma plícema a trávím potlučenou hlavou, jsem prozkoumal okolí. Všechny chodby byly slepé jako střevo, jen velké ocelové dveře a zamřížované okno do zahrady naznačovalo možnost úniku. V šeru parčíku jsem zahlédl plížící se štíhlou postavu v kapuce a s maskou na obličeji. „Kukačko? Jak to vidíš?“

„Nemůžu se odsud dostat. Pro mě jsou důležité věci v blbinách a blbiny jsou největší problémy… žiju v paradoxech,“ vysvětlila kolegyně. Celé hodiny jsem hledal tajný východ, až jsem z toho měl hlavu v pejru, zadek v kalupu a hadr na holi. Nezbylo, než se rozhodnout pro jedinou možnost. Zatáhl jsem za osrstěnou páku u ocelových dveří. „Jsi zkrátka hodný kluk,“ prohlásila zdálky Kukačka zlomyslně, ale naštěstí nebyl čas na odvetu. Namísto toho, aby se dveře otevřely, se rozezněl hlučný alarm a v tu ránu nastal pofírunk.

Hejno létajících švábů se zhušťovalo a stále více bzučeli. Nešlo mi mrknout, ani se štípnout do tváře. Něco nehrálo. „Už to mám! Je to jenom sen! Můžeme se z něj probudit!“ křikl jsem do zahrady právě včas, neboť ze zdi vystoupil eticky kontroverzní hrabě Kočinčína v punčocháčích a s velkými zahradními nůžkami růžovofialové barvy.

Probudili jsme se, ale něco se přeci jen změnilo. V náručí jsem náhle třímal obrovskou kysnu.

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)