Díl 27.: Cesta do nebe


Konečně jsme spolu sami,“ tiše pronesla Kukačka nakřápnutým hlasem k mé tělesné schránce ležící bezvládně jednou nohou v kalamáři petrolejově oranžového inkoustu z brouků a pavouků a s hlavou v celým vesmíru s mouchou v uchu. Anděl v nás se co chvíli ztrácel v černobílém zrnění a i kdybych snad měl takovou možnost, ani jsem si nebyl jist, jestli kopnout do vrtule, nebo se poddat krutému citlivému běsnění, které mělo následovat.

Podvečerní nehybné přírodní ticho opět jemně rozvlnily tóny plstěných kladívek dopadajících na struny podle neomylných příkazů tlap tisknoucích skleněné klávesy. Zaržání vraníka na protějším kopci nesymfonicky doplnil zlovutný kašel kováře, který po celodenním hltání žáru výhně došel od svého hájemství k vysokému dubu vrkošmíru a zhluboka se nadechl jarních kyslíků. Jakmile z lesa vykoukl pár vlčích očí, pestrobarevní motýli jen zakmitali křídly a rozlétli se do všech stran. Vyřezávané šprušle zavrzaly a tóny ustaly. Ozvalo se mnohoznačné štěněcí zakňučení…

Kdybych mohl procitnout, spatřil bych Kukačku, kterak v kameninovém kotlíku nad mramorovanými plameny důkladně vyvařuje oddenky třmenovce mývalího v sirupu z vlčího máku a pomyslel bych si: „Lektvarnictví je pro mě abchazská vesnice.“

„Mám ráda, když sněží,“ prohlásila Kukačka nevinně a na její kadeře se snesl bílý prach, jako když mlynářský synek na předposledním stupínku venkovního točitého schodiště upustí pytel polohrubé a ten se o pět pater níže roztrhne o ostří oštěpu válečnického předáka Xaviera Vacharadzeho.

„Vidíš, konečně jsme spolu a já opouštím tuhle zemi,“ prohlásil jsem možná slábnoucím hlasem. „Resurgentium! Resurgentium!“ šeptem jednohlasně deklamovalo jednadvacet vlků vystoupivších ze smíšených lesů a Kukačka plivanci třmenovnicového odvaru zapalovala kupky ztrouchnivělých jeleních koster pečlivě uložených na vrcholcích heptagramu.

Jakmile se vatry rozhořely, poklekla. „Ateh!“ pronesla Kukačka a o duhový oblázek cinknul vyražený vlkodlačí tesák. „Malkuth!“ zakřupaly lámající se dlouhatánské drápy. „Ve-gevurah! Ve-gedulah! Le-olahm!“ ječela Kukačka víc bolestí, než hlasitostí potřebnou k účinnosti obtížných zaklínadel.

S posledním zlomeným drápem se zvedla sněhová bouře a na kopcích lemujících surovou mýtinu se zjevili pekelní démoni. „Konečně trocha punku v ulicích lesa,“ zahlásil Kill Bill, který byl jako obvykle ve stavu volare cantare, jinými slovy mu bylo všechno hadla.

Démoni mrocající se v závějích vykašlávali rudé blesky, až se vzňalo jaro. Z nebe náhle spadlo několik velkých černých olověných slz a divoká procházka démonů skončila tak náhle, jak začala. Vprostřed zasněžené mýtinky nastalo mrtvolné ticho a do vymazlené samoty zaznívaly jen harmonicky poskládané tóny klavíru…

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)