Díl 26.: Virus


„To už nikdy nikdo neslepí!“ vykřikl zkusmo a skoro vesele Kill Bill. „Drž píču!“ zařval na něj brunátně jinak vždy stoický Prase Klaus a neuvěřitelná míra jeho afektované sprostoty v tuhle chvíli všechny čtenáře tak překvapila, až jim bylo trochu trapně i za něj a zároveň jim po zádech přejel podivný, ale opravdu podivný sjezdař. Krůpěje pěnkavy od jeho huby by pozornému pozorovateli napověděly, že asi není všechno úplně cajk.

Kill Bill dál zuřivě pogoval ve svém obvyklém rauši, v chapadlech třímal poloprázdný krýgl Metaxy a chroptěl: „Řecko, všichni jsme Řecko!“ Velké šedivé tepláky z něj plandaly jak řetězy bramborových slupek z kuchyňské linky Franze Kafky a když na nás z provokace vystrčil nahý zadek, Kikimorince ruply nervy a z jejích lesklých úst vyšlehl oranžový plamen.

Zanechali jsme blázna svému osudu nevyzrálé podržtašky a vrátili se k svému. Mezi obláčky bojácně vykouknul pruhovaný anděl, mrknul na Kukačku a pošeptal mi do dřevěného ucha: „To je nějakej novej objev?“„Cheche, objev, asi jako zlatá chobotnice v diamantové truhle od pokladu na mořském dně, z níž se vyklube vampýřice šmrncnutá vlkodlakem, která prokousává lidem krční tepny jen pro potěchu ďábla a pohledem srovnává města se zemí,“ glosoval jsem polohlasně, zač mě Kukačka zpražila ostroúhlým pohledem při vzpomínce na nedávnou aférku a trochu se zapotácela.

„Nechceš se trochu projít?“ zkusil jsem něco, jen abychom to neprokaučovali. „Uf, napadená virem, ani nekukám. Leda bych se převtělila, a to ještě neumím,“ zašeptala Kukačka a krvavé šrámy pod jejíma očima se trochu zvětšily. Jak se připozdívalo a do setmění zbývalo stále méně zrnek písku přesýpacích hodin, pocítil jsem značný angst.

Kill Bill kajícně pozametal střepy jantarového karfiolu do kašmírového váčku, ale přesto si u toho pískal, jako když menší dav natěšených fotbalových fanoušků simultánně pohvizduje „Píseň koz“.

Se setměním zaduněl přehršel hřmění. Pohled na Kukaččina zvětšující se stigmata vystřídal uragán nesoucí pocit zlého arabského panovníka vybíhajícího z hořícího paláce, kterému poddaní házejí na hlavu okovaný žulový kvádr velikosti tanku MAUS. „Pozorka!“ vyjekla varujícně Kikimorinka, ale i kdyby nebylo pozdě, pokoušet se o útěk by mělo smysl asi jako dobíhat šalinu do kopce po strmém ledovém poli v ošoupaných čínách vyzdobených lebkami.

Měsíc zčernal jak příslušník Kukluxklanu natlučený do komína gumovou palicí a transformace mušpetky v osrstěnou bytost se špičatýma ušima byla dost rychlá na to, aby nebyl čas pořádně si vychutnat něžný křupot žeber doprovázený zážitkem spočívajícím v neomylném zaseknutí dlouhých drápů do nechráněné tkáně už tak sotva funkčního myokardu.

(pokračování příště)

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)