Díl 22.: Konečně Kůňuď


„Ahoj mušpetko,“ přivítal jsem Kukačku mezi živými a nežně ji pohladil po vlasech, nedbaje jejího polychromatického projevu. Jedenadvacet dnů jsme pobývali s vlky. Kukačka se den ode dne zotavovala díky jejich zpěvu, z něhož šel po zádech mráz, jako když na Grúňu vypnou wavky a lavina zamrzne ve volném pádu bez ohledu na globální oteplování. Pomohly i healing potiony, jimiž ji vlci hojně zásobovali, stejné jako ten, jenž se nám za nenáboženské peníze snažil dříve prodat pišišvarný lichvář Blbobřich z rodu skunků.

Dvaadvacátý den vkráčel do undergroundu atěc Fura a na nohou měl místo křesťanských sandálů žabky ropuchy. „Všechno v pohodě?“ zeptal se Fura vesele. „Přehršel vole vole pohody, na vánoce krakatice sjedu do Číny s kapry udělat si nebezpečné závody,“ zazpíval v molové tónině Kill Bill nejapným stylem, který plně odpovídal jeho specifickému naturelu.

„Znáš Kůňudě?“ šla rovnou na věc Kikimorinka a mluvila v tu chvíli za nás za všechny. Už nás totiž opět ovládala touha po všemocných runách. „Da! Chorošo! Za mnoj!“ provolával Fura, jehož neléčené rusofilství se od minule vůbec nezlepšilo. Potáhl si z fajfky ve tvaru písmene ы a my si rychle sbalili saky paky.

Na jedné z nejméně osvětlených jeskynních stěn byl namalovaný karfiol. Atěc Fura na něj třikrát zabušil zoborožcem, jenž zdobil jeho lehce překýčenou kouzelnickou hůl a skála se rozestoupila. O deset pater níže už nás čekal sekretář. „Jmenuji se Ričrd,“ představil se zbytečně a zatáhl za růžovou ostnatou páku. Otevřela se brána soucitu a my prošli do všední kanceláře, kde v čele dlouhého stolu seděl – sultán Soliman! „Vítejte a posaďte se,“ pokynul nám. Ričrd začal roznášet večeři a nikdo se neodvážil Kůňudě zeptat, proč nám tenkrát v Informacích zatajil svou pravou identitu.

Během konzumace delikátního žrasa v podobě cihel v nálevu jsme se dozvěděli o runách dost na to, abychom pochopili, že jejich získání nebude žádná legranda. „Bez náznaku nudy přejdete zrádné duny, v mlhavém hradu sklopíte bradu, zde mocné runy jsou uloženy. Budete potřebovat nejméně pět artefaktů: jantarový karfiol, vypečený lemoun, pořádný cambus, obrovskou kysnu a zatoulané vovoce,“ sypal Kůňuď z rukávu indicie, jako když zbrojnošovi navlečenému v brnění jako pumpa na ledovce upadne velký kastrol plný kovových lžiček a vidliček a jeho kolega v tu samou chvíli překvapením upustí předimenzovaný vozembouch.

Po zbytek večera jsme lehce konverzovali o bylinkách a o tom, jak je krásný lesní vítr ve vlasech, mořský déšť za krkem, záblesk v očích princezny Šitake, ozvěna vlčího zpěvu v uších a žhnoucí Sahara na chodidlech. Připozdívalo se a atěc Fura nás přišel vyzvednout, aby nás po tisíci schodech zavedl zpátky do doupěte. Kukačka Kůňuďovi na znamení díků vyčarovala perníkové srdce v barvách duhy a my se intuitivně vydali vstříc dalším netušeným dobrodružstvím…

(pokračování příště…)

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)