Díl 21.: Vlčí večírek


Sotva jsme se s partou čumilů shromáždili kolem bezvědomé Kukačky, prase Klaus už táhnul z nedaleké vyhřezlé brčkárny celý balík modrých a růžových brček. Pro hroznýše Kill Billa, který si navíc již během boje s didaktickými transformacemi na posilněnou vydatně přihnul z lékovky plné estrogenových kapslí, nebyl nejmenší problém z brček poskládat funkční nosítko dřív, než by myš lehce uskřípnutá mimoděk padajícím turboletem stačila chvípnout. To, že i v této vypjaté situaci stihl brčkovité nosítko vybavit multitaskingovým sosrlínkem nastaveným na čepování limonády s hoďobožovou příchutí, jen dosvědčilo jeho eternální nestoudnou vikvovitost, jež mají hroznýši odedávna v povaze.

Sotva jsme Kukačku něžně uložili na nosítka a jali se hledat v této divotvorné zemi odbornou pomoc, zpoza kanálu vyskočil skunk Blbobřich a v ruce třímal baňku do poloviny plnou tmavomodré kapaliny, v níž občas problesknul červenofialový trojúhelník se zakulacenými rohy. „Nechcete healing potion? Za tři a půl radvance much je váš. Ber nebo nech bejt!“ s vypětím všech sil zaartikuloval Blbobřich a tvářil se u toho jako příčný řez do mrtě vytunelovaného penězovodu. „My si poradíme,“ odbyl jsem ho mimořádně kulturním způsobem a dál už se jej nikdy nikdo ani nevšiml.

Došli jsme na křižovatku. Z křižovatky vedlo mnoho cest. „To je křižovatka světa?“ zeptala se Kikimorinka a kolem její hlavy se krátce zjevilo několik nenápadných jisker. „Nikoliv,“ odvětil jsem automaticky, i když v této otázce by se u mě jistoty ani za ostříhaný nehet nevešlo. „Řekl bych, že je to spíš taková předběžná křižovatka. Něco jako když loupeš horní listy hlávky zelí předtím, než dojde na jeho tradiční manuální kruhbu,“ pokusil jsem se paralelou zbylou po zeleninových dnech nemotorně vyvrátit všechny obavy, kterých mohlo být ve vzduchu asi tak stejně, jako oxidu uhličitého.

Zpod kopce přikvačil otec Fura. Sivé vousy až na zem náhodně spletené do culíků, v levé ruce hůl s vystajlovanou diamantovou hlavou zoborožce, místo pravé ruky kamioňácký hák. Pohádková postava, jakou ve „Vše za 39“ nekoupíte. „Všechno vím, mládeži,“ zbavil nás nutnosti opakovat to, co už dávno víme. „Zpátky do pasáže!“

„A říkejte mi atěc Fura,“ dodal zlomyslně otec Fura, který měl nutkavou a dlouhodobě neléčenou tendenci propašovat úplně všude alespoň něco málo v ruštině. Nikdo z nás jej neznal, snad kromě Kill Billa, kterému připomínal jeho druhorozenou matku, přesto jsme mu nějakým zvláštním způsobem věřili. „Ať je jakej chce, je to přeci jenom otec Fura,“ pomyslel si asi nejeden z nás, když jsme s nosítky následovali jeho sandálové kroky do oné nyní již zcela zaniklé pasáže. Z onoho nápisu „masáže“ zbyly jen smetky.

Nemít v týmu víc čarodějek, asi by vše dopadlo bledě modře a z našeho veselého cestopisu by se stala postmoderní depresivní selanka, jakých v dnešní době sbírají prach polic a prachy nenasytných čtenářů mraky. Atěc Fura pozvedl svou svolablou paži a zamumlal něco švabachem. Z jeho dlaně vytrysknul směrem ke Kikimorince čerchovaný paprsek těžko rozpoznatelné barvy. Kikimorinka paprsek obratně chytila a vytvořila na malou chvíli v kouzlech horizontální pořádek.

Ze země s hřmotem vyvstalo ústí tobogánu a z jeho útrob se ozvalo vzdálené zavytí. Bez váhání jsme sjeli rovnou do undergroundu. V temné jeskyni zpívala smečka vlků tichou píseň a Kukačka několikrát neklidně zatřásla víčky. Když zopakovali poslední dvouverší, Kukačka se probudila. Otevřela oči. A promluvila. Její proslov nám napověděl, že hledání všemocných run je nejisté stejně jako dřív, ale indicie jsou všude kolem nás. To, co bylo předmětem jejího proslovu, ale zůstane navždy ukrutným tajemstvím.

(pokračování příště…)

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)