Ne moc originální manifest o opravdovosti a cestování


„Až se ti jednou před očima promítne tvůj život, ať je na co koukat.“ Možná si někdo z vás pamatuje tuhle nesmrtelnou hlášku z absurdní, a hlavně úplně blbý televizní reklamy z počátku třetího tisíciletí. Mně utkvěla v paměti dodnes. Vyjadřuje totiž hodně. Klišé? Patos? Možná, ale to je mi sójovej buřt. Znám mrtě lidí, kteří mají spoustu skvělých nápadů a večer za večerem o nich vykládají v hospodách, načež jejich kreativita končí s ranní kocovinou. A pak znám taky spoustu lidí, kteří mají nápady možná o trochu míň geniální a originální, ale uskutečňujou je.

Nebudu tady rozvíjet debatu na téma, jestli „honba za zážitky“ není vlastně jen jinou formou konzumu. Určitě by se měl člověk snažit vyvážit, kolik toho dělá pro ostatní, a kolik pro sebe. A případně jak moc při tom škodí. Nejde to samozřejmě nijak změřit a bylo by pošetilý se o to pokoušet. Nehledě na to, že máloco spadá výhradně do jedné z těch dvou kategorií. Nicméně bylo by, dle mýho názoru, neprozřetelný na to nemyslet a nesnažit se to brát v potaz.

Nedávno se mi zdál sen, jak jedu dělat zkoušky do jakéhosi vzdělávacího centra Vladimira Putina. Autobus měl zpoždění a já jsem tam telefonoval s omluvou a prosbou, aby se gospodin Putin nezlobil, že už jsme na cestě. Když jsme dojeli, všude byly billboardy s Putinem, jak zápasí judo. A jaký mě teprve polilo horko, když jsem si uvědomil, že na ty zkoušky nic neumím. Tenhle sen je jasný znamení, že je nejvyšší čas vypakovat se na chvíli z bývalýho Sovětskýho svazu, i když je to samozřejmě bolestný, předat koordinátorskou myš Cesty iniciativy dalším a vydat se na jinou Cestu, a to na v mnoha ohledech skoro opačnej konec světa.

   

A tam zažít všechno autentický a bez příkras. Ztratit se v nekonečnejch lesích, uvidět vlky, očichat pralesy, vypít tequillu, naplivat na pomník Fidela Castra, shnít v dopravní zácpě na dvacetiproudý smrdutý dálnici, pocítit hnus a kapitalismus v Las Vegas, zaposlouchat se do hardcorovýho koncertu v Portlandu a vidět na vlastní oči utkání NHL v Torontu, spát v autě i v příkopě, zkusit si, jak se vybírají kontejnery v zemi, která vyhazuje nejvíc jídla na světě, neschytat žádnou kulku od drogovejch mafiánů, naučit se trochu španělsky, nahrát zvuky, při kterých se tají dech, nafotit nesmysly, protančit salsou spoustu nocí, najít šamany a dát si s nima ayahuascu a spoustu dalších, krásnejch a klidně i hnusnejch, ale hlavně opravdovejch a zcela nepředvídanejch věcí. Protože, jak skvěle vysvětluje Dan Kieran ve své geniální knize Líný cestovatel, to nejcennější na cestách nejsou předem naplánované zážitky, a už vůbec ne „must see places“ z turistických průvodců (byť by asi bylo marné se jim zatvrzele vyhýbat), ale to, co se vám přihodí jen tak mimochodem, pokud se uvolíte tomu dát prostor.

Vážené dámy, vážení pánové, pokud vás bude bavit sledovat, zda se máme na cestách po Amerikách jako „у Христа за паздухой“ (dle ruskojazyčného úsloví doslova „u Ježíše v záňadří“), nebo trpíme následky svých neuvážených rozhodnutí, na tomto blogu najdete vždy aktuální informace. A nebo alespoň čas od času.

Tímto bych chtěl veřejně poděkovat Katce, která se k účasti na tomto neběžnému podniku uvolila, ačkoliv je jí stejně jako mně jistě jasné, že toho bude mnohokrát, nahlas a velmi jadrně litovat. :-)

Three weeks to go!

,

  1. #1 ošlo 15.5.2015 - 20.24

    Krásný :) Skoro bych hned sedla na vlak a někam jela…

(nebude zveřejněn)