Díl 8.: Boston a Cambridge: věda, nuda, vzdělání (+FOTO)


BostonBoston a Cambridge jsou dvě města rozrostlá směrem k sobě tak, že splývají. Boston je slavný Bostonským pitím čaje a taky tím, že je velký. Cambridge je slavné univerzitou Harvard (která nemá nic společného s Harvardskými investičními fondy). Ale pozor, Cambridge je také slavná univerzita v Anglii, o níž v tomto článku v žádném případě nebude řeč. Jsme v Massachusetts, státě s heslem „Spirit of America“!

 

Realita všedního dne

Jak jsem popsal v předchozím dílu blogu, máme káru, a tudíž můžeme cestovat v zemi, kde auta řídí všichni kromě dětí do 15 let, nevidomých a lidí ve výkonu trestu. Naše první jízda směřuje do obchodu, a to do nejvíc neblaze proslulého prapředka všech supermarketů: do Walmartu. Neprozřetelně si mimo jiné kupujeme zásoby „refried beans“ v konzervě. Zarazilo vás slovo „refried“? Nás ne a zaplatili jsme za to i jinak, než v penězích. Nechutná hnědá fazolová kaše připomínající pokrmy jídelny základní školy nám pak ještě pěkných pár dní dělala společnost. Abych ale nebyl nespravedlivý – v jiné sortě obchodů, jako je třeba Trader Joe’s, nejen že takové zboží vůbec nevedou, ale usměvavý obchodní asistent vám jen tak mezi řečí klidně poradí geniální recept na veganské brownies.

Díky pobytu u kamarádů v Cambridge můžeme pozorovat fungování americké domácnosti. Neustále mě baví nějaké vynálezy, o nichž ale popravdě nevím, zda v Evropě nejsou k mání, nebo je jen neznám, protože jsem lůza z východu. Plynový sporák, jehož hořáky se po spuštění plynu samy zapalují. Houbička na nádobí s držátkem, v kterém je zásobník saponátu, takže to pořád správně pění. Vysavač tvořený jen vysávací rourou a decentně malým zásobníkem upevněným u držadla. Domácí kino s 5D zvukem. A plně elektrické auto Tesla S s fancy designem, zrychlením z nuly na sto za 4,3 sekundy, dojezdem 426 kilometrů na jedno nabití baterie a spotřebou 24 kWh na 100 km, což odpovídá asi 2,6 litrů benzínu na 100 km. To bychom si určitě bývali koupili, kdyby nebylo desetkrát dražší, než náš ojetý Prius.

Ze slabšího soudku zlepšováků, na které bych si asi nikdy nezvykl, je ohřívání vody na čaj v mikrovlnce a neustále pracující obří klimatizace, která vytváří v domě takové prostředí, že nejlepší způsob, jak se v něm cítit dobře, je odejít ven.

   

Nuda na MayFair

Objevujeme atrakce každoroční květnové bostonské události MayFair: benefiční malování křídami na chodník, davy obležené pódium s vystoupením dětských tanečních sborů, vystoupení několika středně zajímavých kapel a stánek veganské asociace s výstavním panelem o právech zvířat, který vypadá dost stejně, jako výstavy u podobných stánků snad všude na světě. Motorem MayFair je ovšem přehršel stacionárních i pojízdných stánků s jídlem a pitím. Zatímco se v koutě krčí několik osiřelých stánků s pivem, tatíci usrkávají nápoje z široké nabídky stroprocentně organických a před vašimi zraky právě vylisovaných džusů ze všeho, z čeho se dá nějaká ta šťáva vyždímat. Prchaje z této akce zahlídneme ještě indiánské pow-wow na půdě harvardské univerzity, které působí dost kýčovitým dojmem – na takovém místě a navíc obsypané množstvím amerických vlajek.

 

Svoboda s příchutí guacamole

Když už je řeč o vlajkách, před některými zdejšími kostely visí duhové vlajky. Prý tím kostely dávají najevo, že lidé s menšinovou sexuální orientací jsou u nich vítáni. Neuvěřitelné! Na jednom z kostelů navíc vlaje banner: „Zbavili jsme se fosilních paliv. Teď ty, Harvarde!“ Různých prohlášení nacházíme po městě víc. Na budově bostonské radnice, kterou soudě dle jejího vzhledu museli stavět v době neuvěřitelných slev na beton, vlaje plachta Massachusetts Youth Pride. Z jiného billboardu, za nímž vleže na trávníku chytá jarní bronz neznámý tlouštík v trenkách, se dozvídáme, že město Cambridge se oficiálně staví proti rasismu. A výjimkou nejsou ani plakáty s ženskoprávní tématikou vzbuzující diskuzi – přinejmenším diskuzi psanou přímo na ně.

Do zcela jiné kategorie objevů patří například socha maníka s puškou v ruce, která mi okamžitě oživuje vzpomínky na Kosovo a Albánii, kde se podobnou sochou pyšní každé správné městečko. V údivu nás udržuje i promo akce „military Mondays“, v rámci níž místní restaurace nabízí každé pondělí speciální slevy vojákům, veteránům a jejich rodinám. A památník americkým vojákům zemřelým v Iráku a Afghánistánu složený z napodobenin psích známek potvrzuje, že o podpoře americké armády tady pochybuje málokdo.

 

Harvard je tu pro všechny

Asioaustralský student z posledního ročníku Harvardu je jedním z mnoha, kteří dobrovolně provádějí zájemkyně a zájemce univerzitním kampusem. Díky němu si můžeme prohlédnout nejdražší budovu univerzity v přepočtu na čtvereční stopu. Je to budka pro strážného u vjezdu do areálu kampusu. Ta je totiž zcela nová, pročež univerzita musela nechat postupně zpracovat asi dvacet architektonických návrhů, než vzhled budky schválili památkáři. Dozvídáme se, že zdejší studentstvo se socializuje především v jídelně, která svou velikostí i vizáží inspirovala režii filmového Harryho Pottera. Jsme vpuštěni alespoň do předsálí, kde očumujeme vitráže a posloucháme historku o shořelé knihovně: z ní se zachovala jediná kniha, kterou si vzal neznámý student na noc domů, ačkoliv to bylo zakázané. Přes noc knihovna shořela. Když další den studentík knihu přinesl, poděkovali mu a potrestali ho za porušení pravidel.

Nejdůležitější informace o harvardské univerzitě je ovšem ta, že šanci na úspěch tady má kdokoliv: každoroční kvóta pro zahraniční studentky a studenty umožňuje těm nejlepším, aby jejich vzdělání bylo ze sta procent hrazeno pomocí stipendia. Takže pokud prokážete u přijímaček, že jste geniální, máte šanci vystudovat Harvard i s děravou patou a bahnem v botě.

 

Techno institut

Skvělou zábavu pro exoty poskytuje v Bostonu muzeum vědeckého ústavu s názvem Massachusetts Institute of Technology. Nejvtipnější je expozice o robotech skákajících a běhajících na jedné, dvou, čtyřech či šesti nohách, to vše na videích z 80. let s exkluzivními záběry na vědce a vědkyně v brýlích s hrozně tlustými obroučkami a modrých džínách upevněných proklatě vysoko nad pasem. Kuriozity pokračují v místnosti se samoúčelnými stoji. Nejkrásnější z nich nabírá z miniaturního bazénku motorový olej a zase jej vylévá. Zklamáním je naopak dočasně uzavřená výstava hologramů, ale interaktivní zařízení umožňující každému rozpohybovat rozmanité částice a digitálně si je fotit jsou dostatečnou náplastí.

 

Divocí zajíci v ulicích města

Viděli jsme volně běžícího zajíce, a to celkem dvakrát. Jeli jsme historickým vrzajícím metrem z Cambridge do Bostonu. Navštívili jsme historickou památku – dům jakéhosi Paula Reverea z roku 1680, a zjistili, že artefakty v něm umístěné nejsou nepodobné haraburdí, které každému třetímu z vás zanechali předkové na půdě či ve sklepě. A jednou jsme si poleželi v největším místním parku Boston Common. Po chvíli se ovšem ukázalo, že ležíme na paloučku pro psy, což vysvětlovalo, proč o nás projevila aktivní zájem asi desítka psů. Tak takový je Boston, a Cambridge jakbysmet.

 

, , , ,

  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)