Díl 7.: Koupit auto v Americe snadno a rychle


Bez auta to nejde

V Severní Americe se mimo velkých měst spojení mezi nimi nedá dost dobře dopravovat jinak než autem. Občas by vám sice někam jel autobus nebo vlak, ale vyšlo by to příšerně draho a nakonec byste stejně skončili na stopu, protože by nebyla jiná možnost. Po důkladném zvážení variant nikam nejet, jet stopem, jet na kole, a nebo jet autem jsme se rozhodli podřídit systému a vyzkoušet si, jaké to je být majiteli a řidiči strojů, které zabíjí a smrdí. A jelikož by půjčovné na několik měsíců stálo podobně, jako stojí auto samotné, čekal nás těžko předvídatelný proces koupě auta.

   

Když už škodit, tak málo

Jako vozidlo nejméně poškozující životní prostředí, které zároveň může při troše skromnosti sloužit dvěma lidem jako obydlí, jsem vyhodnotil proslulé hybridní auto Toyota Prius. Později se prokázaly oba původní předpoklady, a to: že lze v praxi dosáhnout spotřeby benzínu 52 mil na galon, což je v našich jednotkách asi 4,5 l/100 km; a že se do tohoto auta vejdou právě dva cestující, jejich batohy a zásoby levného jídla, a to jak v cestovní poloze, tak v poloze spací.

Den první

Přebýváme u kamarádů v Bostonu, respektive Cambridge, kam jsme dojeli z New Yorku autobusem. Hledáme on-line inzeráty na auta a obvoláváme je. Jeden soukromník nabízí Prius z roku 2005 za 4000 dolarů s dvěma údajně menšími technickými problémy, obchodník s auty Vladimir se silným ruským přízvukem nabízí novější Prius za 7500 dolarů. Váháme.

Den druhý

Snažíme se dovolat na RMV (Registry of Motor Vehicles), čili úřad pro registraci motorových vozidel státu Massachusetts, abychom si ověřili podmínky registrace auta. Na telefonáty odpovídá automatický systém, který chce vědět, co potřebujeme. Program pro rozpoznávání hlasu podle naší odpovědi určí, jak s naším telefonátem naloží, a tentokrát se rozhodl nám za hodinu zavolat zpátky. Objevujeme web s intuitivním názvem cars.com a nacházíme tak autobazar, který se specializuje na Priusy. Kamarádi nás berou svojí elektrickou Teslou do autobazaru ve Walpole vzdáleném dobrých dvacet mil. Cestou nám volají z RMV a v rozporu s tím, co mají na webu, prý k registraci auta potřebujeme buď americké SSN (Social Security Number – číslo sociálního pojištění), nebo americký řidičák. V autobazaru ve Walpole si po krátké zkušební jízdě vybíráme černou rakev našeho srdce značky Prius z roku 2007. Do zítra nám auto rezervují. Bostonský kamarád mezitím hledá na Googlu, jak získat americký řidičák. Musíme získat potvrzení o tom, že nám bylo odmítnuto Social Security Number, a pak se můžeme hlásit na zkoušky v podobě písemných testů a jízdy. Jedeme na sociálku, kde paní za přepážkou laskavě žádáme o písemné odmítnutí čísla sociálního pojištění. O toto odmítnutí jsme podle nástěnky mohli požádat i rusky, což jsme nezkoušeli, ale dostáváme jej bez čekání a zdarma. Cestou zpátky do Bostonu sleduju na osmiproudé dálnici neuvěřitelnou zácpu, jaké znám jen z filmů nebo ekoteroristických publikací proti autům. Nálada poklesla, zvlášť poté, co jsme našli na internetu, že držitelé turistických víz o americký řidičák žádat nesmí. Rozvíjíme krizovou variantu, že by auto na sebe koupili a zaregistrovali kamarádi, ti ale zrovna kupují dům a nové pojištění auta by jim zkomplikovalo kreditní záznam, což je systém, který sleduje všechny vaše kreditní a pojistné operace a vyhodnocuje na jejich základě vaši důvěryhodnost pro finanční společnosti. Voláme na RMV, kde se nám nedaří probojovat přes hlasového robota, a voláme na různé pojišťovny aut, od nichž se taky nic kloudného nedozvíme.

Den třetí

Jedeme na místní RMV. Paní u přijímacího pultíku volá vedoucí. Vedoucí s námi mezi papundeklovými dveřmi chvíli licituje o tom, jestli vlastník auta, registrátor auta a pojistitel auta musí být tatáž osoba, abychom se nakonec dozvěděli, že přeci není problém zaregistrovat auto na naše papírové mezinárodní řidičáky. „Can we get that stamped?“ ptá se Katka polohlasně, ale budeme se muset spolehnout na to, že odpověď úřednice je tentokrát pravdivá.

Volám šéfovi autobazaru, že bychom to brali, ale chceme slevu. „Kolik si představujete?“ „6500.“ „Dám vám to za 6600.“ Tak takhle se šetří 400 dolarů jedním telefonátem.

Objevuje se ale problém: v bazaru berou jen hotovost nebo bankovní převod. Na bankovní převod z ČR do USA nemáme čas, takže dojíme bankomaty všemi našimi kartami, co to dá. Zákeřné překvapení od ZUNO banky: nechce dát víc, než 100 dolarů. Píšu jim na chat. V některých zemích mají výběry drasticky limitované a nejde to změnit. Měl jsem se prý informovat před cestou do zahraničí. Uf.

Nakonec si na jeden den půjčujeme část peněz od kamarádů a jedeme zaplatit auto. Dozvídáme se ale, že musíme mít orazítkovaný registrační formulář od pojišťovny. Jak to ale zařídit, když si kupujeme pojištění on-line? Jedeme na nejbližší servisní centrum pojišťovny Progressive, která jako jedna z mála pojišťuje auta i cizincům. Tam nás ale nepojistí, máme jet k jejich dealerovi. Jedeme k dealerce za rohem, která nás dobrosrdečně informuje, že když si pojištění koupíme u ní, bude dražší, než on-line. Můžeme prý ale formulář poslat poštou někam do Ohia a oni nám ho pošlou poštou orazítkovaný zpátky. Vtip? Není si jistá, máme volat informační linku pojišťovny. Člověku na informační lince nerozumím ani slovo, Katka naštěstí ano a tak dle jeho rady jedeme zpátky na servisní centrum Progressive. Na přepážce odklikáváme poslední krok koupě pojištění on-line a na základě toho dostáváme razítko. Yes!! Přihořívá. Léčíme si nervy procházkou v přírodní rezervaci Ponkapoag Pond.

Den čtvrtý

Jedeme na RMV se všemi papíry. Bereme si číslo z pořadníku a zjišťujeme, že máme spoustu času. Jelikož úřad sídlí v obchoďáku, nakupujeme sušenky a visíme na wifině. Konečně jsme na řadě. K registraci auta opravdu stačí kombinace mezinárodního a českého řidičáku. Platíme daně a různé poplatky, velký techničák nám přijde za několik týdnů poštou na adresu ke kamarádům a do rukou dostáváme dvě SPZ s mottem státu Massachusetts: „SPIRIT OF AMERICA“. Fotíme se s nimi jako malí a vezeme je do autobazaru. Je to naše, můžeme odfrčet! Poslední krok je zajet na povinnou technickou kontrolu, což dělají hned o dva domy vedle. Každý stát Spojených států má svoje motto, a většina ho umisťuje na SPZ. Asi nejlepší má státeček New Hampshire: „LIVE FREE OR DIE“

První cesta zpátky do Bostonu byla trochu rozpačitá, zejména když jsem se na jedné křižovatce při odbočování doleva nechal zmást pro nás neobvykle umístěnými americkými semafory a na celý jeden cyklus se zasekl uprostřed křižovatky, kde nás ostatní ze všech směrů museli objíždět. Že se tento eskamotérský kousek obešel bez troubení a nadávek, slouží americkým řidičům a řidičkám ke cti.

Upozornění: tento příběh nelze brát jako návod na koupi a registraci auta ve Spojených státech amerických. Podmínky v jednotlivých státech navíc mohou být výrazně odlišné. Na případné otázky psané do komentářů se ale pokusím odpovědět.

,

  1. #1 Petr 22.10.2016 - 15.15

    ahoj, chtěl jsem se tě zeptat, nakonec k registraci na RMV jste nepotřebovali zkoušky z testů a řízení auta? Stačilo orazítkované formulář pojištění plus český a mezinárodní řidičák?

    • #2 Martin Hyťha 22.10.2016 - 15.29

      Ahoj, ne, zkoušky jsme nepotřebovali, stačil český a mezinárodní řidičák a potvrzené pojištění. Ale každý stát to má upravené jinak, takže co šlo v Massachusetts, by třeba nešlo v New York State apod.

  2. #3 Pavel 9.5.2017 - 16.42

    Ahoj, plánujeme trip z New Yorku na druhé pobřeží na dva měsíce a koupě vlastního auta by nám ušetřila dost peněz a starostí. Všude čtu, že pokud člověk, nemá občanství, nebo nemá trvalý pobyt, jeto nemožné. Jde to tedy v Massachusetts (případně jiných státech) opravdu tak „jednodušše“?

    • #4 Martin Hyťha 10.5.2017 - 0.23

      Co vím, tak to šlo přinejmenším v Massachusetts, na Floridě, v Nevadě. Ale podmínky jsou v každém státě jiné a mohou se měnit. Přítomnost nějakých spřízněných duší v daném státě je nezbytná podmínka úspěchu. Držím palce!

  3. #5 Ondra 30.6.2017 - 20.40

    ahoj, a co prodej auta, není problém?

(nebude zveřejněn)