Díl 2.: Londýn: Třídní boj, život na lodi a zombie pin-up girls (+FOTO)

Squat! A nebo radši loď?

U nadzemky v Hackney potkáváme Roberta s bicyklem v ruce. Žije v Londýně už deset let. Je unavený z práce, ale souhlasí, že nás vezme podívat se na močál. Upravuje zahrady boháčům v Chelsea, ale většinou mu stačí pracovat tak 3-4 dny v týdnu a zbytek má volno. Pokud se tedy ta obrovská kupa neziskových aktivit dá pokládat za volno. Hackney bývala hodně alternativní čtvrť, s asi osmi squaty fungujícími nedaleko sebe. V každém z nich pořádalo jejich obyvatelstvo spoustu akcí: koncertů, výstav, přednášek a taky jiných typů akcí, které se v takovýchto výčtech typů akcí běžně neobjevují. Kulturní scéna lákala hipstery a bohatou mládež, která se do čtvrti začala postupně stěhovat. S růstem cen nemovitostí rostl tlak developerů a postupně byly všechny squaty vyklizeny. Robert nám cestou ukazuje různé budovy, které vznikly kvůli olympiádě, a vypráví: „Stála tu jedna vysoká bytovka, z jejíž střechy byl skvělý výhled na několik sportovišť olympiády. Úředníci prohlásili, že technický stav budovy je kritický a všichni se musí vystěhovat. Jakmile odešel poslední obyvatel, na střechu baráku přistavěli zpravodajské centrum BBC a to tady fungovalo až do konce olympiády.“
Po hodině chůze ubývá zástavby a přibývá luk a mokřadů. Diskutujeme hony na lišku, které se stále konají, ačkoliv byly zákonem zakázány před několika lety. „Jedná se v podstatě výhradně o záležitost upper class,“ vysvětluje Robert a mně dochází, jak živý a aktuální je v téhle společnosti pojem „třída“. Policie místo zákona brání lovce. A aktivistické skupiny, které se snaží ilegální hony na lišku překazit, mají jenom problémy. Asi nejsou z té správné třídy.
Mnohem zajímavější než močály, kolem kterých procházíme, je život na nedaleké řece. A výjimečně nemám na mysli žádnou divočinu, i když… Na řeku se přesunula část někdejších squatterů z Hackney. Svou loď tady má nejenom Robert, ale i jeho kamarádka s malým dítětem, kam jsme zváni na návštěvu a čaj. Aby se vyhnuli placení obrovských poplatků, musí všichni majitelé lodí každé dva týdny loď alespoň o kus přesunout. Výjimkou je místo, kde se právě nacházíme: to je totiž na hranici působnosti dvou úřadů, které než aby se handrkovaly, nechávají zde zakotvené lodě být. Malinký byteček, s kterým by se zfleku dalo odplout, má kamínka na dřevo, výhled na řeku a do zeleně a bezkonkurenční útulno se se stmíváním ještě zvětšuje. Matka nemluvněte pochází z New Yorku, je nadšená naší cestou stejně jako my jejím obydlím, a tak klábosíme a smějeme se obří televizi, která na nás svítí oknem lodi zakotvené u protějšího břehu.

Neobvyklé jevy hlaste

Londýn je město plné cedulí s příkazy, zákazy a oznámeními. Žádný alkohol! Nekrmte ptáky! Kola zamčená k tomuto zábradlí budou odstraněna policií! Tato oblast je pod dohledem kamer. Nahlásit cokoliv podezřelého vám neublíží. A tak dále. Spousta streetartu, lidové tvorby a vůbec rozmanité kultury ale ten dojem přinejmenším vyvažuje. Náladu vám zvedne třeba knihkupectví a nakladatelství Freedom Bookshop ve Whitechapel. Kromě hald aktivistické, genderové, anarchistické a různé další literatury se dozvíte, kde je jaký koncert, nebo kdy je letní soustředění hnutí Earth First!, na jehož existenci jsme v Česku už dávno zapomněli. Pokud vás při procházce po Whitechapel nezabaví loftové byty, třeba zaboduje obrovská nástěnná malba připomínající úspěšnou blokádu pochodu britské fašistické strany, kterou uspořádali obyvatelé této čtvrti na Cable Street v roce 1936.

Pod zem i nad zem

Po marném hledání nultého poledníku na Greenwichi se vrháme do netradiční kratochvíle v podobě pěšího průchodu tunelem pod řekou Temží, který slouží od roku 1902 a je zároveň žádoucím místem pro lovce zvuků i pohromou pro lidi trpící klaustrofobií. Popojíždíme nadzemkou do čtvrti bývalých doků, kde vyrostly obrovské odpudivé korporátní budovy a obchodní centra. Zdrháme na London Bridge a trh Borough Market, který už tak trochu zavírá, ale stačí to na pozorování davů chlapů v oblacích, kteří utápějí pracovní stres v kelímkovém pivu, a prodavačů bio-čehokoliv, jak balí svoje epesní stánky. Zkoušíme galerii Tate Modern, ale tam už nám taky zavírají. Je tedy čas jet domů a dát si večeři s Ramute a Idem, kteří nám v Londýně poskytli přístřeší. Diskutujeme cestování po Latinské Americe a míru kariérní aspirace běžných Ázerbájdžánců. Zajímají vás lidská práva? V Londýně prý každý večer můžete najít nejméně jednu zajímavou akci na toto téma.

Zombie Pin-up Girls

Poslední den! Vyrážíme i s našima obříma krosnama a necháváme si je u Ramute v kanceláři v centru města, kde nám je usměvavá a vítající Afrobritka vynesla až do čtvrtého patra, jak jsme se později dozvěděli. Rychlý skok do Soho a Chinatownu: knihkupectví s názvem Soho’s Original Bookshop překvapí uvnitř skutečností, že mezi regály s publikacemi provozuje i sexshop. Kromě mnoha zajímavých knih o hudbě a vibrátorů objevuji svým názvem výstižnou a zcela neuvěřitelnou fotografickou knihu „Photo Book of Zombie Pin-up Girls“. Na chvilku zapadáme i do National Gallery, kde ale mají všechna díla z období asi tak 1300-1700, takže najít obraz bez Krista je dost fuška. Maršrutkou s názvem EasyBus jedeme skoro sami na letiště Gatwick a soukáme se do letadla Norwegian, kde nám sice zadarmo nedají ani vodu, ale vylepšili letadlo, aby lidi netrpěli takovým jetlagem, což se projevuje zejména rozsvícením barevných světel před přistáním…

Jeden myslel na “Díl 2.: Londýn: Třídní boj, život na lodi a zombie pin-up girls (+FOTO)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *