Díl 15.: Algonquin: Kde se opalují želvy a brodí los (+FOTO)

Větší než Plzeňský kraj

Naším dalším cílem po Ottawě je Algonquin – chráněné území spravované provincií Ontario. Deštivý přesun po silnici č. 60 se vleče tak, že div nezapomínáme vybírat zatáčky. Když dojedeme k východní bráně parku, zbývá už jen hodina do zavíračky. Rádi bychom podnikli vícedenní vandr a podle strážkyně parku tomu nic nebrání – stačí zaplatit poplatek a nahlásit trasu včetně plánovaných nocovišť. Vyznačených stezek, po nichž se lze potulovat několik dnů, je tu několik. Území větší než Plzeňský kraj pokryté lesy a jezery je bezesporu lákavé – a to nejen pro chození, ale i kajakování, neboť vodní plochy jsou mezi sebou povětšinou propojené. Prozatím kupujeme mapu s tím, že si to ještě promyslíme, nejdřív chceme podniknout několik kratších výletů. Ubytování s díky odmítáme, neboť cena standardního kempu začíná na 40 dolarech, a vracíme se zpátky před hranici parku, kde vzápětí nacházíme u jezera přijatelné místo na spaní. Libujeme si, jaký je tu klid, jen kolem nás občas procouvá obrovský pick-up. Po chvíli ale přilétá celá armáda hmyzu, zejména komárů, a taky muchniček rodu Simulium, anglicky nazývaných black flies a proslulých svým agresivním kousáním. Bez vystupování, a tedy dosti krkolomně, přebalujeme věci v autě na spaní a lepíme izolačkou na okna záclonky. Uf!

Se šesti dolary nadělat paseku

Ráno se vracíme do parku, kupujeme si jednodenní vstupenky za 8 dolarů na osobu a jedeme si projít několik kratších tras. První z nich se jmenuje Track&Tower (7,7 km) a vede zčásti po tělese někdejší železniční trati, zčásti přes nízký vrcholek, na němž kdysi stála věž sloužící k monitorování požárů. V 19. století fungoval Algonquin nejen jako rekreační oblast, ale především se zde ve velkém těžilo dřevo. V nejčilejším období tudy projel vlak každých 20 minut. Trať sloužící hlavně k přepravě dřeva vybudoval J. R. Booth, tehdejší magnát, o kterém se traduje, že rozjížděl podnikání s šesti dolary v kapse. Z železniční trati dnes zbylo jen těleso a patky jednoho z mostů, zato těžba úplně neustala – pouze polovina rozlohy parku je zcela chráněná, v druhé polovině se stále kácí. Kácení ovšem probíhá v odlehlejší části parku, takže pokud si nedohledáte kritickou zprávu ekologické organizace, jako běžní návštěvníci těžbu nemáte šanci zaznamenat. Pozitivní je, že kácení nikdy nenásledovala jednodruhová výsadba, takže se udržela alespoň nějaká míra rozmanitosti lesa. Jedním z nejaktivnějších a nejsnadněji se prosazujících stromů je javor cukrový (sugar maple), kromě něj jsou hojně zastoupeny další druhy javorů a několik druhů borovic. Po návratu ze stezky konstatujeme, že uváděné informace o tom, kolik která trasa zabere času, stejně jako značení jejich obtížnosti, je dimenzované pro lidi, kteří nikdy v životě nevystoupili z auta, a vydáváme se na další.

Head net a miniaturní medvěd

Na krátké stezce Two Rivers (2,1 km) kromě dvou řek zkoumáme různé druhy stromů. A hmyzu. Že nám pro příjemný pobyt v Algonquinu v tomto ročním období něco zásadního chybí, jsme pochopili, až když jsme potkali dvě výletnice vybavené speciálním síťovým oblekem proti hmyzu, a to včetně sítě vypnuté kolem celé hlavy. Tato věc se jmenuje anglicky „head net“ – neplést s „nethead“, což je hovorové označení osoby závislé na internetu. V tuto chvíli už víme, že na dvoudenní nebo třídenní trek se v hmyzoidní sezóně, jež trvá přinejmenším do konce června, vydávat nebudeme.

Na stezce kolem Netopýřího jezera (Bat Lake Trail, 5,6 km) se lze dozvědět, jak se tu před deseti tisíci lety prohnal ledovec a díky tomu skončily různé druhy půd blízko sebe, což vysvětluje druhovou rozmanitost – například blízkost jehličnatých a javorových porostů. A víte, že rostliny použijí jen jedno procento přijaté energie na svůj růst, přičemž všechen zbytek jde na provoz? Informovat a vzdělávat návštěvníky tady opravdu umí. Třeba i tím, že přepočtou hmotnost všech jedinců různých živočišných druhů na plochu lesa a znázorní ji velikostně na kresbách jednotlivých druhů. Největší jsou tak stonožky, pak myši a ptáci, a naopak úplně miniaturní je medvěd, los a vlk.

Celý auto od krve

Spát jedeme opět za bránu parku. Objevujeme parádní poloutajenou odbočku k jezeru a někým již dříve využitému tábořišti. Chceme se vyspat pohodlně ve stanu, ovšem dané místo se ukazuje být docela infernem. Stačí na vteřinku otevřít dveře a v autě je hned deset vypasených komárů. Pobíháme kolem rozestavěného stanu, vždy uděláme nějaký rychlý úkon, a pak zase chvíli běháme, abychom setřásli hejno těch prťavých teroristů z našich těl. Nakonec se to hemží i uvnitř stanu, ačkoliv bychom mohli stanovovat olympijský rekord v rychlosti skákání do stanu a zavírání zipu za sebou.

Když se ráno probouzíme, hejna komárů jsou opět (nebo stále ještě?) akční. Vybíháme ze stanu, znovu běháme dokolečka a mácháme spodní částí stanu, abychom z ní vyklepali desítky komárů mlsně číhajících na naše cévy. Následně vše skládáme do koule, kterou rveme do auta a ujíždíme z místa činu, jako bychom tu něco vyloupili. Na rovince v osmdesátikilometrové rychlosti otvíráme všechna okna dokořán a tím se většiny komárů zbavujeme. Po těch ostatních zůstávají solidní krvavé fleky na vypolstrovaném stropě.

Vybaven svérázným afrodiziakem

Komáři nám pomohli rychle se uvést do chodu, takže ačkoliv ještě nenastala oficiální otevírací hodina, už se vydáváme na jedenáctikilometrovou stezku kolem jezera Mizzy Lake, jež je údajně z celého Algonquinu nejlepším místem na pozorování zvířat. Netrvá dlouho a Mizzy Lake přejmenovávám na „Hmyzí Lake“, přičemž váháme, zda nepůjde především o pozorování komárů.

U jezera ale vidíme lidi fotící obrovským objektivem vzdáleného losa a začínáme tušit, že investovat něco krve se vyplatí. O kousek dál jednoho majestátního losího samce osobně potkáváme! Pase se po pás v mělké vodě a vůbec si nás nevšímá. Zvědavě ho pozorujeme a fotíme, jak se krmí vodními rostlinami. Je krásnej. Jen když čůrá, ze zdvořilosti nefotíme. Mimochodem – v období páření losí samec vyhrabe jámu, močí do ní a pak se v jámě důkladně vyválí. Vybaven tímto svérázným afrodiziakem pak vyráží lákat samičku na sex.

U vodní plochy nazvané Wolf Howl Pond („rybník vlčího vytí“) pozorujeme páreček hus kanadských s mláďaty, načež potkáváme lidi s kbelíky plnými velkých želv. Vysvětlují nám, že se jedná o výzkum, při němž se želvy každý rok měří a sledují. Stačí trochu prozkoumat okolí – jsou tu desítky očíslovaných želv, které se vyhřívají na slunci. Dělají to proto, že jsou „chladnokrevné“ a nedokáží vytvářet a udržovat tělesné teplo. Vyhřívání se na slunci („basking“) jim umožní absorbovat teplo, díky kterému budou během krátkého léta aktivnější a stihnou se vykrmit, rozmnožit a následně přežít dlouhou zimu.

Kolem několika dalších jezer se vracíme a kromě komárů pozorujeme různé druhy žab, vážek a motýlů. Nádhera. Ještě se zastavujeme u vyhlídky na Smoke Lake, načež za vydatného drbání se opouštíme tuto lesní a jezerní krásu a ujíždíme dál na západ.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *