Díl 12.: Národní park Mont-Tremblant: pusťte nás do přírody! (+FOTO)

Vycházky povoluje jen velký šéf

Nevysoko položené lesy protkané spletí osmi řek a čtyř set jezer tvoří národní park Mont-Tremblant -tedy „třesoucí se hora“, jak místo pojmenovali již původní obyvatelé národa Algonquinů. Vodní plochy parku lákají k plavbě, ale koupit si nafukovací člun nás napadlo až na jihu Spojených států, kde jsme měli před sebou převážně už jen pouště. Z Montrealu snadno dosažitelný park má celkem tři části. Ve snaze vyhnout se davům jsme zvolili méně navštěvovanou s názvem Pimbina. V návštěvnickém centru nás vítá strážce parku francouzsky a prohlašuje, že anglicky moc neumí. Přitom mluví úplně plynně. S trochou nejistoty, neboť neznáme místní poměry, se ptáme na vícedenní trek: prý bychom se museli hlásit dopředu a jakýsi šéf by nám musel vystavit povolení. Nějak nás nenapadá ptát se, co takový proces obnáší a jak dlouho trvá, nebo podle čeho šéf pozná, koho pustí do lesa a koho ne. Coby nezkušení zelenáči se rozhodujeme přespat jednu noc legálně uvnitř národního parku. Na to strážce s vidinou naplňování pokladničky ochotně slyší. Div nám brady neupadly, když jsme pozorovali, jak nám 44 kanadských dolarů říká zdarec palec. V ceně je vstupné do parku na dva dny a právo jednu noc stanovat na pečlivě očíslovaném plácku.

Bobr, liška a hňup

Nemůžu si zvyknout na to, že se po parku jezdí autem k začátkům stezek, jezerům a dalším místům hodným návštěvy. Jdeme nejprve na krátkou stezku L’Envol („Vzlétnutí“). Naneštěstí brožury s výkladem o místním ekosystému jsou pouze francouzsky, takže jen smutně míjíme očíslované zastávky. Na konci jsou dva pěkné výhledy na okolní jezera. Další stezka je pro rekonstrukci zavřená a zasypaná. Rozhodujeme se tedy jet o kus dál na východ a tam jít k jezerům, kde má být k pozorování spousta živočichů. Skoro hodinu se suneme po prašné, místy kamenité a děravé silnici. Připadám si jako hňup, že jezdíme autem přírodou, místo abychom šli normálně na vandr. Na okruhu kolem jezer s názvem Le Lac-de-L’Assomption se nám ale nálada rychle zlepšuje. Pozorujeme „loons“ – tedy rozšířené kanadské kachny, česky potáplice. Neplést s „loony“, což je pojem pro kanadskou jednodolarovou minci, která má potáplici na sobě vyobrazenou. A jazykovou hříčku, že „loon“ je kromě potáplice i „hňup“ zmíněný o tři věty výše, už do textu neumím zakomponovat.

Když na sebe v padesátých letech mířily Spojené státy a Sovětský svaz celým arzenálem atomových zbraní, kanadský premiér Diefenbaker přišel s plánem na výstavbu velkého protiatomového krytu, kam by se v případě jaderné války mohl uchýlit všechen klíčový kanadský politický a vojenský personál.

Na jednom z jezer k nám nenápadně plave bobr kanadský, a když už se máme k odchodu, na lesní cestě spatříme lišku. Pár vteřin na sebe koukáme a pak už vidíme jenom zadní. Spokojení se vracíme do našeho „kempu“, jdeme na nedaleký vodopád La Chute-aux-Rats (že by „padání krys“?) a kocháme se přenádherným stmíváním nad jezerem.

Pár spokojených hodin

Druhý den jdeme na Le Carcan, druhý nejvyšší kopec parku Mont-Tremblant. Při své výšce 800 metrů nad mořem to tedy není zas taková horolezecká bomba, ale jedna z mála delších stezek nám na pár spokojených hodin v přírodě vystačí. Cestou míjíme několik vodopádů, jednu hnědou slepici, mnoho veverek a jednoho čipmanka. Na vrcholku nacházíme spadlou věž a nepříhodný hluk letadla. U jednoho z jezer hibernujeme, pozorujeme zataženou oblohu, javory a olupující se březové porosty. Po kamenech a kořenech přeskakujeme louže. Trochu sprchlo, rojí se mušky. Náš předplacený pobyt v parku vypršel, takže nocujeme v autě na parkovišti u infocentra, kde máme k dispozici otevřenou koupelnu (česky záchod), zásuvku a wi-fi. Příští zastávka Ottawa.